Dům byl plný ticha, které bolelo víc než křik. Rakovina ji rozebírala po částech – den za dnem mizela, jako by ji někdo pomalu mazal gumou. Někdy se smála skrz bolest, jen aby mě uklidnila. Jindy seděla a dívala se do prázdna. A šeptala omluvy za to, že je „náročná“.

Náročná. Jako by bylo proviněním umírat.

U její postele stáli dva lidé. Můj nevlastní otec Paul. A její nejlepší přítelkyně Linda. Věřila jsem jim. Nosili jí čaj, drželi ji za ruku, mluvili o naději.

Tři týdny po pohřbu mě Paul požádal, abych si s ním sedla ke kuchyňskému stolu. U toho samého, kde máma roky krájela chleba a smála se u ranní kávy. Její oblíbený hrnek byl pořád ve skříňce. Šála visela na háčku.

Paul se mi nedíval do očí.

„Musím ti to říct sám,“ začal.

Žaludek se mi sevřel.

„Budu se ženit.“

Ticho. Těžké jako kámen.

„S… kým?“

„S Lindou. Tvoje máma by chtěla, abychom byli šťastní.“

Vzali se o týden později.

Měsíc po mámině smrti. Bílé růže. Světla. Šampaňské. Na fotkách, které jsem viděla online, měla Linda šaty v mámině oblíbené barvě. Usmívala se tím jemným, téměř svatým úsměvem.

Na svatbu mě nepozvali.

Pak jsem zjistila, že zastavili mámin zlatý náhrdelník. Ten, který mi slíbila.

Když jsem se zeptala proč, Linda se zasmála.

„S city si líbánky nezaplatíš.“

Ten smích mi zůstal v hlavě jako ozvěna.

O pár dní později mě stranou vzala rodinná známá. Mluvila šeptem.

„Byli spolu ještě předtím… než tvoje máma zemřela. Stěžovali si, jak je vyčerpávající. Mluvili o budoucnosti.“

Najednou mi došlo, co Linda řekla jednou v obýváku, když si myslela, že ji nikdo neposlouchá:
„Už se těším, až nebudeme muset předstírat.“

Tak jsem začala předstírat já.

Usmívala jsem se. Říkala, že mě jen přemáhá smutek. Tvrdila jsem, že chci klid. Uvěřili mi.

O týden později jsem je pozvala k sobě domů. Připravila jsem malou, elegantně zabalenou krabičku.

„Svatební dar,“ řekla jsem tiše. „Něco od mámy.“

Otevřeli ji.

Paul zbledl. Linda vykřikla.

Uvnitř byly vytištěné zprávy. Fotografie. Datum za datem. Měsíce před máminou smrtí.

„Už to dlouho nevydržím.“
„Až to skončí, budeme konečně spolu.“
„Její léčba stejně nemá smysl.“

A malá flashka.

Zapnula jsem televizi. Záznam z kamery v obýváku, kterou máma instalovala, když se začala plést v lécích. Obraz: Paul a Linda. Smích. Polibek. Datum – dva měsíce před jejím posledním dechem.

Linda zbledla tak, že skoro splynula se stěnou.

„Ty ses zbláznila! Špehovala jsi nás?“ křičela.

„Ne,“ odpověděla jsem klidně. „Jen jsem otevřela oči.“

Nejhorší nebyla svatba. Ani náhrdelník v zastavárně.

Nejhorší bylo to, jak o ní mluvili, když ještě dýchala. Jako o přítěži. Jako o překážce. Jako o problému, který brzy zmizí.

A ona se mi omlouvala, že je „složitá“.

Tu noc jsem našla její závěť. Jeden odstavec, který Paul zřejmě přehlédl: pokud se znovu ožení do šesti měsíců od její smrti, ztrácí právo užívat dům. Nemovitost přechází na mě.

Máma nebyla slabá. Byla prozíravá.

O měsíc později museli dům opustit.

Svatba sotva stihla vychladnout a už si balili kufry z kuchyně, kde plánovali budoucnost bez ní.

Paul mi jednou přišel říct, že ji miloval.

Dlouho jsem na něj hleděla.

„Miloval jsi pohodlí,“ odpověděla jsem. „Ona milovala tebe.“

Neodporoval.

Náhrdelník jsem vykoupila zpět. Držela jsem ho v dlani a připadal mi těžší než zlato. Těžký jako pravda.

Zrada není výbuch. Je to tichý šepot za dveřmi nemocničního pokoje. Je to plánování líbánek, zatímco někdo ztrácí vlasy po chemoterapii.

Já jsem jim život nezničila. Jen jsem rozsvítila světlo.

A v tom světle se ukázalo všechno, co se snažili schovat.