„Pokračujte,“ řekla klidně Iva. „Je tam ještě jedna věta.“Sebastian Král otevřel ústa. Nic. V hlavě měl jen hluk. Znal první část. Nechal ji vygravírovat vlastní rukou vybraným zlatníkem. Ale druhý řádek? Paměť jako by ho zradila.

Iva pomalu otočila medailon. Světlo lustrů se odrazilo od zlata.

„Navždy tvá, Elizo. A vždy nablízku — i kdybych zmizela,“ přečetla nahlas.

Jméno se rozlilo prostorem jako studená voda.

Eliza.

Tak se jmenovala jeho žena.

Sebastian zbledl. To jméno už roky skoro nikdo nevyslovil. Po tragické nehodě zmizel z veřejnosti, rozhovory odmítal, minulost zamkl hluboko v sobě.

„Odkud znáte její jméno?“ zeptal se ochraptěle.

Iva se nadechla.

„Protože to byla moje matka.“

V sále nastalo ticho tak husté, že by se dalo krájet. Manažer restaurace zůstal stát u zdi, neschopný slova. Hosté si šeptali, ale nikdo se už nesmál.

„To není možné,“ vydechl Sebastian. „Zemřela. Auto spadlo do řeky. Tělo bylo identifikováno.“

„Tělo bylo ohořelé,“ odpověděla Iva pevně. „Identifikovali ji podle prstenu. Ale moje máma přežila. Vytáhli ji rybáři o několik kilometrů dál. Byla v bezvědomí. S těžkým poraněním hlavy. Nepamatovala si minulost. Nepamatovala si vás.“

Sebastian udělal krok dozadu. Jako by mu někdo podrazil kolena.

„Ne…“

„Začala nový život. V malém městě. Pracovala jako švadlena. Nikdy o minulosti nemluvila. Jen občas v noci plakala a šeptala jedno jméno.“

„Moje?“

„Sebastian.“

Jeho ruce se rozklepaly.

„Proč mě nehledala?“ zašeptal.

Iva se na něj zadívala tvrdě.

„A hledal jste vy ji? Opravdu? Nebo jste uvěřil papírům, protože bylo jednodušší přijmout smrt než žít s nadějí?“

Ta otázka ho zasáhla víc než jakýkoli výkřik.

Vzpomněl si na právníky, vyšetřovatele, zprávy. Financoval pátrání, ano. Ale když odborníci prohlásili, že šance nejsou, ustoupil. Zabořil se do práce. Do moci. Do impéria.

„Ten medailon si nechala,“ pokračovala Iva tiše. „Říkala, že neví proč, ale že je to kus její duše. Před smrtí mi řekla: ‚Jestli někdy potkáš muže, který zná druhý řádek — věř mu.‘“

Sebastian prudce zvedl hlavu.

„Druhý řádek?“

Iva ukázala na spodní část medailonu. Pod textem zůstalo volné místo.

„Chtěli jste tam vygravírovat datum narození dítěte,“ řekla a hlas se jí zachvěl. „Tehdy jste ještě nevěděli, že…“

Zmlkla.

„Že co?“ vydechl.

„Že čeká dítě.“

Sebastian zůstal stát bez hnutí.

„Mě,“ dodala Iva.

Slovo dopadlo jako kámen.

Nejvlivnější podnikatel v zemi, muž, před kterým se skláněli ministři, teď vypadal jako někdo, kdo ztratil půdu pod nohama.

„Je mi dvacet dva,“ řekla Iva. „Nastoupila jsem sem uklízet, protože jsem viděla vaše jméno na budově. Chtěla jsem vás vidět. Chtěla jsem vědět, jestli jste skutečný.“

„A vaše matka?“ zeptal se sotva slyšitelně.

„Zemřela před dvěma lety. Rakovina. Do konce si všechno nepamatovala. Ale před smrtí mi řekla: ‚Jestli je naživu — odpusť mu.‘“

Sebastian sevřel medailon tak pevně, až mu zbělely klouby.

„Nezasloužím si odpuštění,“ pronesl.

„Možná ne,“ odpověděla Iva. „Ale zasloužíte si pravdu.“

V tu chvíli sundal z ruky luxusní hodinky a položil je na stůl.

„Restaurace je dnes zavřená,“ řekl manažerovi chladně. „Všichni odejděte.“

Hosté pomalu vstávali. Luxus, světla, hudba — všechno náhle ztratilo význam.

Sebastian se obrátil k Ivě.

„Jestli dovolíte… chci vědět všechno. O ní. O vás. O každém roce, který jsem ztratil.“

Iva si ho dlouze prohlížela. V očích neměla nenávist. Jen bolest. A opatrnou naději.

„Začněte něčím jednoduchým,“ řekla tiše. „Jakou písničku si zpívala, když byla nervózní?“

Sebastian zavřel oči.

A pak začal tiše zpívat starou českou melodii.

Ivě se zlomil dech.

Byla to ta správná píseň.

V ten večer se v luxusní „Grand Auroře“ nestal skandál.

Stalo se něco mnohem silnějšího.

Muž, který přišel obvinit, odešel jako otec.