A právě proto si mysleli, že mohou dělat cokoliv.Když jsem byla v sedmém měsíci těhotenství, donutili mě připravit celou štědrovečerní večeři úplně sama. Od pěti ráno jsem stála v kuchyni, krájela, pekla, vařila. Záda mě pálila bolestí a nohy jsem téměř necítila.

Když jsem se opatrně zeptala, jestli si můžu na chvíli sednout, tchyně Sylvie prudce udeřila rukou do stolu.

„Služky nesedí u stolu s rodinou,“ zasyčela.

„Najíst se můžeš až potom. A budeš stát v kuchyni.“

Můj manžel David jen klidně upíjel víno.

„Poslouchej moji matku, Anno. Nedělej přede mnou ostudu.“

V tu chvíli mě projela ostrá bolest v břiše.
Musela jsem se opřít o linku.

„Davide… něco není v pořádku…“

Sylvie přišla za mnou do kuchyně. V očích měla vztek.

„Zase se vymlouváš, abys nemusela pracovat?“

Než jsem stihla cokoli říct, prudce mě oběma rukama odstrčila.

Spadla jsem dozadu a zády narazila do granitového kuchyňského ostrůvku.

V tu chvíli mě projela spalující bolest.
Pak jsem ucítila něco teplého.

Krev.

Jasně červená krev se začala rozlévat po bílé dlažbě.

„Moje dítě…“ zašeptala jsem vyděšeně.

David vběhl do kuchyně, podíval se na krev… a jen se zamračil.

„Bože, Anno. Ty vždycky všechno pokazíš.“

„Vstávej a ukliď to, než to uvidí hosté.“

„Já… ztrácím dítě… zavolej sanitku!“ prosila jsem.

„Ne.“

Vytrhl mi telefon z ruky a rozbil ho o zeď.

„Žádná sanitka. Sousedé by začali mluvit. Právě jsem se stal partnerem v kanceláři a policii v domě opravdu nepotřebuju.“

Pak si ke mně dřepl, chytil mě za vlasy a prudce mi zvedl hlavu.

„Poslouchej mě dobře. Jsem právník. Hraju golf se šerifem. Jestli někomu něco řekneš, pošlu tě do psychiatrické léčebny. Jsi sirotek. Kdo by ti věřil?“

Bolest se změnila v něco jiného.

V chladný, tichý hněv.

Podívala jsem se mu přímo do očí.

„Máš pravdu, Davide. Znáš zákon.“

Na chvíli jsem se odmlčela.

„Ale neznáš člověka, který nad ním stojí.“

Natáhla jsem ruku.

„Dej mi telefon.“

David se posměšně zasmál.

„Komu chceš volat?“

Podívala jsem se na něj naprosto klidně.

„Mému otci.“

Zasmál se ještě víc.
Vytočil číslo, které jsem mu nadiktovala, a zapnul hlasitý odposlech, aby zesměšnil mého „bezvýznamného otce“.

Po několika zazvoněních se ozval hluboký, autoritativní hlas.

„Prosím, představte se.“

David se opřel o stůl a sebevědomě řekl:

„Jmenuji se David Miller. Jsem manžel vaší dcery. Anna tu dělá hysterickou scénu…“

Na druhé straně nastalo ticho.

Krátké, těžké ticho.

Pak ten hlas klidně promluvil:

„Vy jste David Miller. Advokát. Partner kanceláře Havel & Kratochvíl.“

David zbledl.

„Ano… odkud to víte?“

Hlas v telefonu zchladl.

„Protože znám každého advokáta, který se objeví před Nejvyšším soudem.“

Další krátká pauza.

Pak zazněla věta, která změnila všechno:

„A protože já jsem předseda Nejvyššího soudu České republiky.“

V kuchyni by bylo slyšet spadnout špendlík.

Sylvie zbledla.

David otevřel ústa, ale žádná slova z nich nevyšla.

Hlas pokračoval, stále stejně klidný:

„Právě jste mi také přiznal, že moje těhotná dcera leží na podlaze v krvi a vy odmítáte zavolat sanitku.“

„Sanitka i policie už jsou na cestě.“

„A tento hovor se nahrává.“

Davidovi se roztřásla ruka.

„Anna… proč jsi nikdy neřekla…“

Podívala jsem se na něj.

„Protože jsem chtěla, aby mě vaše rodina přijala jako člověka… ne jako příjmení.“

V tu chvíli se zvenku ozvaly sirény.

Nejprve jedna.

Pak druhá.

David zbledl tak, že vypadal jako duch.

O minutu později se dveře rozrazily.

Do domu vběhli záchranáři a za nimi policie.

„Kdo je David Miller?“ zeptal se jeden z policistů.

David se pokusil znovu nasadit svůj sebejistý úsměv.

„Jsem advokát. Tady došlo k nedorozumění—“

Policista ho přerušil.

„Jste podezřelý z těžkého ublížení na zdraví.“

Cvak.

Pouta se zavřela kolem jeho zápěstí.

Když mě záchranáři odváželi na nosítkách, slyšela jsem, jak David křičí:

„Vy nevíte, s kým máte tu čest! Znám všechny soudce v téhle zemi!“

Policista jen suše odpověděl:

„Ano. A jeden z nich už zná vás.“