Příliš rychlé. Příliš tiché. A nejděsivější bylo, že nikdo z jejích blízkých neskrýval úlevu.

Kardiomonitor vydal dlouhý, nepřerušený tón ve 22:14. Lékaři konstatovali smrt Eleny de la Vegy. Pro všechny v místnosti to byl konec. Pro některé začátek.

Rodrigo Vargas stál opřený o zeď a sledoval hodinky. Ne svou ženu. Ne novorozené dítě. Jen čas.
— Konečně… — vydechl, jako by ze sebe shodil těžké břemeno.

Vedle něj si jeho matka, doña Bernarda, tiskla růženec a tiše se pokřižovala. V jejím hlase ale nebyl smutek.
— Bůh ví, co dělá, — řekla klidně.

Nikdo neplakal.

Nikdo nekřičel.

Ve vzduchu viselo něco jiného — chladné, vypočítavé napětí, které se během pár minut proměnilo v oslavu. Na chodbě zaznělo cinknutí sklenic.

A byla tam ještě jedna žena.

Sofía — Rodrigova asistentka. A mnohem víc než to. Přistoupila blíž, téměř k němu přitisknutá.
— Dokázali jsme to, miláčku, — zašeptala. — Teď je všechno naše.

V tu chvíli se zdálo, že je vše jasné: smrt, peníze, dědictví. Až příliš jednoduché.

Jenže v místnosti zůstal jeden člověk, který neodešel.

Doktor Salazar.

Jeho tvář byla klidná, téměř nečitelná. Sundal masku a ještě jednou se podíval na nehybné tělo Eleny. Příliš pozorně na to, aby šlo jen o rutinu.

— Čas úmrtí: 22:14, — oznámil pevně. — Je mi líto, pane Vargasi.

Rodrigo jen přikývl, aniž by se na ženu podíval. Už vytáčel číslo notáře.

Zdálo se, že je konec.

Ale Salazar zůstal stát.

— Je tu ještě jedna věc, — řekl.

Ticho.

— Během porodu došlo k… neobvyklým komplikacím.

Rodrigo se zamračil.
— Jakým komplikacím? Vždyť je po všem.

Salazar se na něj podíval přímo.
— Ne medicínským.

Vzduch ztěžkl.

Sofía ustoupila o krok.

Bernarda přestala šeptat modlitbu.

— V krvi pacientky jsme našli látku, která není součástí standardní anestezie, — pokračoval lékař. — A byla podána ještě před operací.

Nikdo se nepohnul.

— Tato látka způsobuje prudký pokles tlaku a zástavu srdce. Jinými slovy… — krátká pauza — to nevypadá jako přirozená smrt.

Rodrigo zbledl.
— Co tím chcete říct?

— Že vaše žena mohla být otrávena.

Sekundy se vlečou.

A pak — něco, co všechno zlomí.

Kardiomonitor, který měl mlčet, náhle praskne tichý zvuk.

Bip.

Všichni se otočí.

Další.

Bip.

Sofía upustí sklenici. Sklo se roztříští o podlahu.

— To není možné… — zašeptá.

Salazar se vrhne k přístrojům.
— Tlak stoupá… srdeční rytmus se vrací…

Elena není mrtvá.

Slyšela.

Každé slovo.

Každý přípitek na její smrt.

Její prsty se sotva znatelně pohnou.

Rodrigo couvne, jako by viděl přízrak.
— Ne… tohle nemůže být pravda…

Ale monitor bije dál.

Bip… bip… bip…

A s každým úderem se hroutí všechno, co už považovali za své.

Salazar se k ní skloní a tiše řekne:
— Teď je řada na vás… žít. A mluvit.

V místnosti už není oslava.

Jen strach.

Syrový, ochromující strach lidí, kteří se právě sami usvědčili.