V malé místnosti nad opuštěným obchodem zapaluje jednu svíčku a čeká… i když už sám nevěří, že někdo přijde.Nikdo nezaklepal. Nikdo si nevzpomněl.

Místnost je stísněná, téměř prázdná. Postel, stará konvice a okno, ve kterém pomalu plyne život. Autobusy, lidé, cizí hlasy. Všechno se hýbe — kromě něj.

Vychází ven a jde do pekárny na rohu. Znají ho od vidění, ale ne jménem. Prodavačka se na něj usměje zdvořile, tak jako na každého.

Řekne: „Dnes mám narozeniny. Je mi 97.“

Odpoví: „Všechno nejlepší,“ tónem, který se používá pro cizí lidi.

Bez zastavení. Bez zájmu. Bez emocí.

Kupuje malý vanilkový dort s jahodami. Prosí, aby na něj napsali:
„K 97. narozeninám, pane L.“

Na okamžik se cítí zvláštně. Jako by si přál sám sobě… a zároveň tomu nevěřil.

Vrací se do svého pokoje. Položí dort na starou bednu, která mu slouží jako stůl.

Zapálí jednu svíčku.

Posadí se.

Čeká.

Ale na co vlastně čeká? Na kroky za dveřmi? Na zazvonění telefonu? Na zázrak, který nepřišel celé roky?

Ticho začíná tlačit. Je těžké. Skoro hmatatelné.

Vzpomene si na syna.

Eliot.

Jméno, které kdysi slyšel každý den. Teď už jen v hlavě.

Poslední rozhovor skončil náhle. Jedna neuvážená věta o jeho ženě. Zavěšení. A konec.

Od té doby nic. Žádné zprávy. Žádná adresa. Jako by syn zmizel nejen ze života, ale i ze světa.

Vezme nůž. Odkrojí kousek dortu.

Ochutná.

Sladký. Lehký. Téměř slavnostní.

A právě v tom je něco bolestivého. Protože se o něj nemá s kým podělit.

Sedí sám u stolu. Sám se svíčkou. Sám se vzpomínkami.

Pak udělá něco, co dlouho odkládal.

Vytáhne starý tlačítkový telefon.

Dlouho se dívá na displej.

Prsty se pohybují pomalu, jako by každé stisknutí něco stálo.

Vyfotí dort.

Obrázek není dokonalý. Je trochu křivý. Ale to nevadí.

Důležité je ho poslat.

Najde číslo.

To stejné.

Na které nevolal celé roky.

Napíše krátkou zprávu. Téměř rozpačitou:

„Všechno nejlepší mně.“

Odešle.

A právě tady začíná to nejtěžší.

Čekání.

Nehýbe se. Dívá se na displej.

Čeká na tři malé tečky.

Ty, které znamenají, že někdo píše.

Uplyne minuta.

Pak další.

Ticho je ohlušující.

Nepřestává se dívat. Jako by jediným mrknutím mohl ten okamžik propásnout.

Čas se natahuje.

A pak…

Displej se rozsvítí.

Jedna nová zpráva.

Srdce se stáhne.

Otevře ji.

Ale to, co uvidí, není omluva. Není to ani přání. Ani obyčejné „ahoj“.

Jen jedna věta.