Byl chladný podzimní večer, kdy se starý lesník Jindřich vracel domů z lesa. Slunce už zapadalo a les se nořil do šera. Najednou zaslechl slabé, zoufalé kňučení, které se ozývalo z houští poblíž stezky. Zastavil se, ztichl, a pomalu zamířil za zvukem.

Mezi spadaným listím a polámanými větvemi objevil malé vlče, celé špinavé a vyděšené. Vedle něj ležela jeho matka, velká šedá vlčice, zřejmě zraněná – kulhala a sotva dýchala. Jindřich nebyl muž, který by se zvířat bál. Místo toho cítil soucit. Opatrně přistoupil, sundal si kabát a pomohl vlčici i mláděti do starého přístřešku poblíž své chaty. Přinesl vodu, obvázal rány a nechal je v teple přes noc.

Další den brzy ráno se Jindřich probudil, aby se ujistil, že zvířata přežila. Překvapilo ho, že přístřešek byl prázdný. Vlci zmizeli. Jen otisky tlap v blátě a pár chlupů dokazovaly, že tam opravdu byli. Jindřich pokrčil rameny, usmál se a vyrazil do vesnice, kde měl nakoupit zásoby.

Jakmile však dorazil do vsi, něco bylo špatně. Všichni obyvatelé stáli mlčky uprostřed náměstí, tváře bledé, oči vytřeštěné. U kostela ležel roztrhaný plot a vedle něj hluboké škrábance na dřevěných dveřích.

„Co se tady stalo?“ zeptal se Jindřich.

Starosta, jinak klidný a rozvážný muž, se k němu otočil: „Dnes v noci se něco potulovalo vesnicí. Ne vlk. Něco… většího. Mělo to oči jako uhlíky a pohybovalo se tiše jako stín. Nezanechalo stopy, ale přesto všichni slyšeli jeho dech a cítili… jeho přítomnost.“

Někdo z davu pak dodal: „Na zdi kostela někdo vyryl slova: ‘Ten, kdo pomůže krvi lesa, bude navždy chráněn… a ostatní – varováni.’“

Jindřich ucítil mráz na zádech. Ruce se mu lehce zachvěly. Neřekl nic. Jen se zadíval do lesa na obzoru, kde se v dálce zaleskly dvě žluté oči.

Od toho dne už žádný predátor nevkročil do vesnice. Ale každý, kdo se pokusil ublížit lesu – ať už kácel stromy, nebo střílel zvěř – zmizel beze stopy.

A Jindřich? Ten každý večer nechával misku vody a trochu masa před chatou. Vždy ráno byla prázdná.