Moře se toho dne skutečně zdálo klidné – jako by se i samotná obloha ponořila do vody a usnula. Klid oceánu je však často klamný: pod hladinou se skrývá něco, co je lepší neviděno.

Když se před nimi objevila zelená koule, námořníci si zpočátku mysleli, že je to jen bóje vyvržená bouří. Její dokonalý tvar a kovový lesk je však znepokojovaly. Byla příliš velká, příliš dokonalá – jako by nebyla stvořena přírodou a nebyla určena pro otevřené moře.

Kapitán, muž, který strávil polovinu života na moři, se zamračil.
„Není to bóje,“ řekl tiše. „A ani mina. Je příliš čistá, příliš… promyšlená.“

Když přiblížili kouli k moři, vydala tupý zvuk, jako by uvnitř bylo něco těžkého. Kov byl zelený, jako oxidovaná měď, ale bez jediného škrábance. Nebyla rezavá, neloupající se, jako by byla nová. Jeden z námořníků, Larsen, na ni poklepal klíčem – a zvuk se rozléhal po palubě, jako by ozvěna vycházela zevnitř.

„Slyšíte to? Něco tam je,“ řekl a posádka ztuhla.

Kapitán nařídil navijáku, aby nález zvedl. Když koule dopadla na palubu, bylo jasné: nebyla to jen kovová – její povrch byl pokrytý podivnými značkami. Ne písmeny, ne číslicemi – spíš vystouplé značky, jako otisky prstů obrů.

„Tohle nevypadá jako vojenská technika,“ zamumlal mechanik. „A není to jako satelit.“

Pokusili se kouli vypáčit. Ale kov se vzpíral řezačce i kladivu. Pak se rozhodli ji naskenovat sonarem. Na obrazovce se objevila struktura – dutá struktura s několika komorami. A v jedné z nich… pohyb.

Námořníci si vyměnili pohledy. Kapitán zbledl.
„Je to živé,“ zašeptal.

V tu chvíli se koule zachvěla. Jen lehce, jako by se někdo uvnitř pohnul. Někdo ve strachu upustil nástroj. Uvnitř se ozval zvuk – jemné klepání, jako by se někdo uvnitř snažil reagovat.

Mechanik, racionální muž, vydechl:

„Možná zvíře? Uvízlo v experimentálním kontejneru?“

Ale žádná námořní organizace, žádná vláda nikdy nehlásila, že by se něco takového ztratilo. Rádio mlčelo. Kontakt s blízkými stanicemi byl na několik minut ztracen – podivná statická elektřina, jako by sám oceán nechtěl, aby se to někdo dozvěděl.

Rozhodli se počkat do rána. Ale tu noc jeden z námořníků přísahal, že viděl kouli zevnitř zářit. Nazelenalé, měkké, téměř živé světlo.

„Dýchá,“ řekl ráno. „Viděl jsem, jak hladina pulzuje.“

Kapitán nařídil, aby nález hodili zpět přes palubu.

„Nevíme, co to je. A neměli bychom to vědět. Jsou věci, které člověku nepatří.“

Ale Larsen neposlechl. Schoval se za nádobu a sledoval, jak se koule pomalu potápí do vody. A přísahá, že v tu chvíli uslyšel dětský hlásek – tichý, sotva slyšitelný, jako by vycházel z hlubin:
„Neboj se. Jdeme domů.“

O několik minut později koule zmizela v hlubinách a nezanechala po sobě ani vlnku. Po několik hodin však lodní přístroje nadále ukazovaly pod vodou podivné pulzy, jako by se někdo – nebo něco – pohybovalo směrem k úplnému dnu.

Na břehu, když se vrátili, kapitán podal hlášení o neznámém objektu. Dokument byl však utajen. O měsíc později byla loď vyřazena z provozu a celé posádce bylo nařízeno mlčet.

Uběhly roky. Larsen, jediný, kdo se odvážil to říct, tvrdil, že každé ráno, když je moře klidné, vidí na obzoru krátce zablikat zelené světlo.

A vždy ve směru, kam kdysi zmizela koule.