V domově důchodců na okraji města vypukla tichá panika. Nikdo o tom nemluvil nahlas, ale všichni věděli: pokud si kočka Mura sedla vedle vaší postele, vaše dny byly sečteny. Nesyčela, neškrábala se, neprojevovala agresi. Prostě přišla, tiše si lehla a zůstala až do samého konce. Po její návštěvě sestry téměř vždy odnesly tělo.

Zpočátku se to zdálo jako náhoda. Domov obývali starší lidé – smrt tam nebyla neobvyklá. Ale když počet takových „náhod“ překročil tucet, pověra se změnila ve strach. Sestry se začaly křižovat, když na chodbě uviděly pruhovaný stín, a pacienti se po spatření kočky odvrátili, zabořili obličeje do polštářů a šeptali modlitby.

Mura se stala symbolem konce. Někteří ji nazývali „poslem smrti“, jiní „andělem spasitelem“. Nikdo ale nevěděl, proč vybírala ty, kteří měli zemřít. Dokonce i veterináři, kteří přijeli na žádost vedení, jen pokrčili rameny: zdraví, upravení, chovali se normálně. Jako by prostě něco vycítila…

Když stará Anna zemřela, personál si všiml něčeho zvláštního. Kočka jí celou dobu seděla u nohou, ale ani po smrti neodešla. Ležela tam, dokud nepřišli sanitáři. A teprve poté, co bylo tělo odvezeno, Mura klidně vstala a odešla. Pak se jedna ze sester zhroutila a vykřikla: „Ona nemá předtuchu… loučí se.“ Pravda se ale ukázala být úplně jiná.

Jednou v noci si člen ochranky všiml, že kočka znovu vstoupila na oddělení. Rozhodl se ji sledovat – tolik se o tom mluvilo. Na oddělení spal muž po velké operaci. Kočka skočila na postel, schoulila se do klubíčka… a najednou strážník uslyšel tiché pípání lékařského přístroje – kyslíková hadice se mírně pohnula. Muž dýchal namáhavě. A pak kočka… tlapkou stáhla sluchátko zpět. Neohrabaně, ale přesně. Přístroj se vyrovnal. Strážný ztuhl.

Následující den se příběh rozšířil po celé budově. Někteří tomu nevěřili. Jiní říkali, že si to strážný jen představoval. Ale o týden později se historie opakovala. Kočka zachránila ženu, které se pod hlavu sklouzl polštář. Štuchla ji, dokud se neprobrala.

Lékaři začali pozorovat. V několika místnostech byly instalovány kamery. A brzy se všechno vyjasnilo: kočku skutečně přitahovali ti, jejichž dech se stal nepravidelným, jejichž srdeční tep oslabil. Vnímala změny tělesné teploty, pachy – ty, které lidé nedokázali detekovat. Ne smrt – ale utrpení. Chodila tam, kde už byl člověk na pokraji, aby byla blízko. Aby ho udržela v situaci, kdy neodešel sám.

Legenda o „smrtící kočce“ se proměnila v legendu soucitu. Ale strach zůstal. Koneckonců, lidé nevědí, jak věřit v dobro bez háčku. Raději vidí záhadu jako hrozbu spíše než jako obavu.

A přesto v tom pečovatelském domě stále žije mourovatá kočka Mura. Její miska stojí na chodbě a židle u okna je jejím trůnem. Někdy někdo zašeptá: „Jestli přijde, neodháněj ji. Možná nepřinese smrt, ale trochu tepla, když nikdo jiný nepřijde.“

Ticho, tiché kroky, jemné předení. A někde mezi životem a smrtí malý tvor dělá to, co lidé nedokážou – prostě tam je.