Chladné zimní ráno. Silnice je prázdná, vzduch mu brní kůži jako tisíc jehel. Autobus se pomalu valí, pneumatiky křupají na tenkém ledu, uvnitř je ticho. Pár cestujících dřímá, někteří se dívají z okna a řidič poslouchá slabé praskání statické elektřiny z rádia. Všechno se zdá povědomé, dokud se před ním neobjeví podivná tmavá skvrna.

Mžourá a myslí si, že je to odpad, možná taška nebo odhozený koberec. Ale čím blíž se dostává, tím jasnější je: je to naživu. Celá parta štěňat, namačkaná přímo uprostřed dálnice. Třesou se, pohybují se, ale neprchají se. Jako by něco hlídali.

Řidič zatroubí – krátký, varovný zvuk. Ani jedno se nehne. Pak zapne výstražná světla, vystoupí z autobusu a opatrně se k nim přiblíží, cítí vítr, jak mu fouká do obličeje. Štěňata se náhle rozestoupí. A v tu chvíli spatří něco, co ho nachladí nejen zvenku, ale i zevnitř.

Pod hromadou těl ležel pes. Dospělý, velký, mrtvý. Štěňata na něm ležela, jako by se ji snažila zahřát. Srst měla pokrytou jinovatkou, tlapky natažené, oči napůl zavřené. Možná zemřela v noci – hladem, zimou nebo tím, že ji srazilo něčí auto. Ale štěňata zůstala. Prostě zůstala, neuvědomujíc si, že jejich matka už nikdy nepovstane.

Stojí, neschopný se pohnout. Každá vteřina se zdá nesnesitelná. V hrudi má tupou bolest, jako by ho někdo drtil zevnitř. Pak klesá na kolena. Štěňata se nebojí. Jedno se přiblíží, otře se o jeho ruku mokrým čumákem. Další slabě kňučí. Řidič si sundá bundu, zabalí je a někomu zavolá – záchranu, útulek, kohokoli.

Zatímco čeká, jen sedí poblíž. Zima ho pálí v prstech, ale neodchází. Je nemožné odejít, když vidíte drobné životy tísnící se kolem mrtvého, a neuvědomovat si, že je konec. Přemýšlí – kolikrát už projel kolem něčeho podobného, ​​aniž by si toho všiml, aniž by se podíval. Kolik bolesti nás denně míjí, jen proto, že spěcháme.

Uběhne dvacet minut. Přijíždí auto. Lidé v pestrobarevných bundách vyzvedávají štěňata, dávají je do krabice a slibují, že je odvezou do útulku. Řidič kývne, ale hned neodjíždí. Dívá se na sníh, na tmavé místo na silnici, kde ještě před chvílí ležel pes, a nemůže se zbavit myšlenky: chtěli jen přežít. Společně.

Později večer se vrátí domů a zapne televizi, kde vzduch naplní zprávy, reklamy a rozhovory ostatních lidí. Ale hluk nepřehluší vnitřní ticho. Protože teď, pokaždé, když pojede po této silnici, bude mít pocit, že někde před sebou uvidí mihotat se temnou skvrnu. A jeho srdce se znovu zastaví.

Někdy ani ta nejjednodušší setkání nejsou náhodná. Připomínají mu, že svět stojí na těch, kteří se stále zastavují. I když kolem procházejí jiní.