Ten den začal opravdu jako každý jiný. Teplé slunce, čistá voda, křik chlapců, kteří se předháněli v tom, čí kůrová loďka doplave nejdál. Řeka voněla bahnem a létem, tráva se jim lepila na bosé nohy, vážky jim přistávaly na dlaních – život byl jednoduchý a laskavý. Dokud si jeden z nich – Ilja, šestiletý chlapec s neúnavnou zvědavostí v očích – nevšiml něčeho, co ten den navždy změnilo.

U samého okraje vody leželo silné lano. Jeden konec ležel na písku, druhý mizel v kalných hlubinách. Jako by ho někdo schválně přivázal k něčemu pod vodou.

„Podívej!“ křičel Ilja. „Co když je tam poklad?“

Přátelé se zasmáli, ale ne vesele. Někdo ustoupil:
„Nesahej na to. Nevypadá to jako poklad.“

Ale Ilja už vykročil vpřed. Vždycky dělal to, čeho se ostatní báli. Lano bylo kluzké, jako by bylo pokryté bahnem, a nečekaně těžké. Chlapec zatáhl – zpočátku snadno, pak s námahou.

„Tahám!“ zakřičel a v tu chvíli se přátelé instinktivně začali couvat. Něco v tichu se stalo nesnesitelným. Dokonce i vítr utichl.

Jeden z chlapců zašeptal:
„Pojďme odsud… prosím.“

Rozprchli se a nechali Ilju samotného. Stál po kolena ve vodě a cítil, jak se mu pod prsty chvěje tíha. Lano jako by dýchalo. Zatáhl znovu – a pak se voda začala pohybovat. Bublinky, mírný zákal a najednou… něco velkého, pokrytého mořskými řasami, se začalo zvedat zespodu.

Ilja ztuhl. Ani člověk, ani zvíře – jen něco s obrysem pytle. S hrůzou ustoupil, ale lano nepustil. Zvědavost je silnější než strach – zvláštní vlastnost, která může způsobit katastrofu.

Když se z vody vynořila látka, chlapec si uvědomil, že to není jen pytel. Voda vyhrnula starý, nafouklý kabát a pod ním siluetu ruky. Bílá, neskutečná, jako v noční můře.

Ucukl, spadl na písek a stále nemohl křičet – hlas jako by mu uvízl v krku.

O pár vteřin později se vymanil a běžel. Domů, kolem křoví, přes cestu, aniž by se ohlédl. Nepamatoval si, jak se ocitl u brány ani jak zaskřehotal:
„Tam… muž… v řece…“

Pak bylo všechno jako ve filmu. Siréna, dospělí, policie, lidé v gumácích. Řeka se opět vrátila do normálu, ale teď se její ticho zdálo zlověstné.

Z vody bylo skutečně vytaženo tělo. Muž středního věku, bez dokladů, ve starém kabátě. Lano, které Ilja tahal, měl omotané kolem pasu. Konec byl úhledně zauzlený.

„Udělal jste to sám?“ zeptal se tiše jeden z policistů.
„Vypadá to tak,“ odpověděl další.

Ale chlapec to slyšel oknem a třásl se pod dekou. V hlavě mu vířila jedna myšlenka: co když to nebyl jeho vlastní? Koneckonců, uzel byl příliš úhledný, příliš hladký, jako by nebyl uvázaný pro něj.

Od té doby se Ilja řece vyhýbal. Ani po letech, jako dospělý, se tam nemohl vrátit. Protože pokaždé, když uviděl jednoduché, mokré lano – kdekoli: na molu, na staveništi, dokonce i ve staré stodole – měl pocit, jako by se jím mělo znovu škubat.

A v tu chvíli to nebyl ten letní den, co se mi vznášelo před očima, ale to, co se vynořilo z vody – pomalu, jako vzpomínka, které se nelze zbavit.

Ten první letní den, který začal jako bezstarostná hra, skončil příběhem, o kterém si později šeptala celá vesnice. Nikdo se ale nikdy nedozvěděl, kdo ten muž byl nebo proč jeho život skončil u té řeky. Jen šestiletý chlapec si pamatoval všechno – studenou vodu, tíhu v rukou a tu tenkou hranici mezi dětskou hrou a hrůzou zralejší než jakákoli dospělost.