Každou sobotu se jejich dům naplnil vůní parfému a zvukem podpatků – přijela tchyně. Zdvořilá a usměvavá, ale s vyčítavým zábleskem v očích. Snacha se snažila, co mohla – vařila svá oblíbená jídla, leštila podlahu, dokud se neleskla, dokonce si oblékla i šaty, které jí tchyně kdysi „darovala“. Ale všechno bylo marné: každá návštěva se změnila ve zkoušku bez možnosti opakování.

„Všechno je s tebou v nepořádku,“ opakovala tchyně jako mantru. „I tvé květiny vadnou.“

Tato věta, pronesená ledabyle, jí nějak utkvěla v hlavě. Zvlášť poté, co milovaný fíkus, který tři roky rostl na parapetu, najednou shodil listy a zbledl. Ještě včera byla zářivá a šťavnatá, ale dnes se zdála zevnitř vyschlá.

Žena se rozhodla rostlinu přesadit, jen aby zjistila, co se děje. Vzala malou lopatku a opatrně odstranila vrchní vrstvu zeminy. Zemina se zdála suchá, ale to nebyl problém – mezi kořeny se něco třpytilo. Malý kousek alobalu. Opatrně ji sundala a rozložila.

Uvnitř ležel zauzlený provázek a něco jako lidský vlas. Srdce jí začalo bít rychleji. Jako dítě jí babička vyprávěla o „kouzlech“, o tom, jak vážou uzly, aby od sebe oddělili lidi, aby v domě nerostl žádný živý tvor. Tehdy se zasmála. Ale teď jí smích uvízl někde v krku.

„Možná je to náhoda,“ zašeptala, i když tomu nemohla uvěřit.

Vyhodila zeminu, důkladně umyla květináč a rostlinu znovu zasadila. Úzkost však přetrvávala. Pak si začala všímat zvláštních drobností: po návštěvách tchyně se vždycky nějaký malý předmět rozbil – lžíce, hrnek, fotorámeček spadl ze zdi. Zdálo se, že ani dům tuto ženu nepřijal.

Příště se rozhodla být opatrnější. Schovala bezpečnostní kameru za závěsy – ne aby vzbudila podezření, ale pro klid duše.

Když tchyně znovu přišla, všechno bylo jako obvykle: otravování, vzdechy, chladné komplimenty. Pak šla do kuchyně, údajně pro vodu. Kamera ji zaznamenala, jak tiše vytáhla z tašky malý sáček, otevřela ho a něco nasypala do květináče s další květinou – aloe vera.

Poté snacha dlouho seděla u stolu a nemohla dýchat. To nebyla mystika – byla to chladná, úmyslná krutost. Večer si nahrávku pustila desetkrát. Ráno zavolala manželovi.

„Chceš vidět pravdu?“ zeptala se tiše. „Jen mi později neříkej, že jsem si to vymyslela.“

Sledovali video společně. Manžel mlčel. Jeho tvář zbledla, jako u muže, kterému se ničí dětská hra. O minutu později vstal, zvedl telefon a odešel z pokoje.

Tchyně se už nikdy nevrátila. Ani další sobotu, ani měsíc poté. Květiny se znovu zazelenaly, dům jako by si oddechl. Ale snacha se občas přistihla, jak naslouchá zvuku podpatků za dveřmi.

A fíkus… nikdy se nevzpamatoval. I když se objevily nové listy, působily nějak cize, jako by věděly víc, než by měly.

A pokaždé, když zalévala květiny, pomyslela si:
Kolik dalších jedů se může skrývat v půdě, které říkáme rodina?