Šest let je věk, kdy dítě žije v očekávání: ranní polibek, pohádka na dobrou noc, vůně matčiných palačinek. Ale pro Lizu se tyto prosté radosti už dávno staly cizími. Její rodiče čím dál častěji mizeli „služebně“ a nechávali ji samotnou v chladném domě, jako by zapomněli, že mají co do činění s člověkem, ne s panenkou.

Tentokrát to všechno začalo krátkými slovy její matky:
„Nebudeme tu dlouho, Lizo. Buď hodná holka. Nikam nechoď.“
Rychle si zapnula kabát, otec hodil na stůl půl bochníku chleba a lahev s vodou a dveře se s bouchnutím zavřely.

Dívka zpočátku věřila, že se brzy vrátí. Zašeptala panence:
„Máma je právě v obchodě.“
Ale večer ustoupil noci a pak dalšímu dni. V domě se ochlazovalo čím dál víc, radiátory sotva hřály, vítr bušil do okenic, jako by se ptal: „Žiješ?“

Líza shromáždila deky na hromadu a pod stolem si z nich postavila „dům“ – takhle bylo tepleji. Jedla chléb kousek po kousku a zapíjela ho douškem vody, aby déle vydržel. Když bylo po všem, prostě seděla a poslouchala zvuky: krysy škrábající pod podlahou, kapající vodu ze stropu, stále hlasitější tlukot srdce.

Třetí den přestala čekat. Prostě se podívala z okna, kde na prázdnou ulici padal mokrý sníh. Snažila se počítat sněhové vločky, dokud se jí oči samy od sebe nezavřely.

V noci se jí zdálo, že slyší někoho stát u dveří.
„Mami?“ volala, ale místo odpovědi vítr vyl hlasitěji.

Někdy mluvila se stíny.
„Čekáš taky na mámu?“ zeptala se. A stíny jako by v odpověď přikyvovaly.

Šestý den se dveře skutečně otevřely. Veselý smích, vůně cigaret, křupání sněhu na botách. Rodiče pomalu vešli dovnitř s taškami. Matka se chystala něco říct – a ztuhla.

Líza seděla na podlaze u okna. Oči měla otevřené, ale nic neviděla. Její malé prsty svíraly panenku tak pevně, jako by byla jediným živým tvorem v domě.

Ticho bylo tak husté, že se zdálo, že se i vzduch váhá s pohybem.

Volali ji, třásli s ní, snažili se ji zvednout. Ale neodpovídala.

Později, když sousedé a lékaři už dům zaplnili, se matka opřela o zeď a nemrkala. Sníh venku tavil a na skle zanechával šmouhy vody – stejně jako slzy na její tváři.

Nikdo nekřičel. Všichni chápali: bylo příliš pozdě.

Někdy je v tomto domě stále slyšet tiché šepoty. Někdo volá matku. Někdo čeká na její návrat.

A přetrvává zvláštní pocit: jako by tohle čekání bylo nejhorším trestem ze všech.