Vrátil se, když ho už nikdo nečekal. Několik let žádné dopisy, žádné telefonáty, žádné zprávy. Jen občasné převody peněz a krátké vzkazy – „Živ a zdráv, nebojte se.“ Pro jeho rodiče to stačilo: i když byl daleko, i když nebyl poblíž, hlavní bylo, že byl naživu. Ale toho dne, když starý náklaďák zastavil u brány, si uvědomili, že jejich život už nikdy nebude stejný.

Vyšel z kabiny – starší muž, vyhublý, jako stín sebe sama. A za ním – žena. Zakrytá obvazy. Jen její oči – tmavé, pozorné, jako by viděla skrz lidi.

Matka ztuhla, jako by měla vidění.
„Synku… co je s ní?“
Odvrátil zrak:
„Prostě ji přijmi, mami. Je to moje žena.“

Prvních pár dní panovalo v domě trapné ticho. Žena sotva mluvila, nevycházela na dvůr a nesedávala ke společnému stolu. Její kroky byly tiché, téměř neslyšitelné. Ve vesnici se začalo šeptat. Někteří říkali, že má vzácnou nemoc, jiní, že se skrývá před policií, a další šeptali: „Je to čarodějnice, její oči jsou neviditelné, je celá omotaná obvazy – jako čarodějnice.“

Ale nejpodivnější nebyla ona. Bylo to, jak se změnil její syn.
Stal se uzavřeným, podrážděným a vyhýbal se rozhovorům. Večer se s manželkou zavírali ve svém pokoji – a odtud se ozývaly podivné zvuky: šepot, pláč, šustění, jako by někdo stěhoval nábytek.

Matka nemohla spát. Trápila ji úzkost, neurčitá a lepkavá, jako dětský strach.

Jedné noci to všechno skončilo. Nebo začalo.

Pršelo silně, vítr bušil do okenic a starý pár se probudil tlumeným výkřikem. „To je ona!“ zašeptal otec. „Zase!“
Matka vstala, třesoucíma se rukama zapálila svíčku a šla k pokoji novomanželů. Dveře byly pootevřené.
Škvírou uviděla ženu sedící před zrcadlem a sundávající obvazy.

Nejprve opatrně, vrstvu po vrstvě. Pak rychleji. Když poslední vrstva obvazů zmizela z její tváře, svíčka v matčině ruce se chvěla. A jako by v ní měl uhasnout samotný život.

Ženin obličej byl znetvořený – popáleniny, jizvy, poseté podlitinami. Ale to nebyla ta hrůza.

Něco se pohybovalo pod její kůží. Pomalu, jako by to bylo živé.
Podívala se na svůj odraz a zašeptala:

„Ještě trochu a bude po všem… slíbil…“

A v zrcadle se místo odrazu na vteřinu zdálo, že mihne jiná tvář – cizí, bledá, bez očí.

Matka vykřikla. Žena se prudce otočila, ale bylo příliš pozdě: staří muži všechno viděli.

Následujícího dne její syn zmizel.
Pokoj byl prázdný, postel nedotčená, okno dokořán otevřené. Žena seděla na posteli, znovu obvázaná, s matným pohledem.
„Je pryč,“ řekla tiše. „Varovala jsem vás.“
A neřekla ani slovo.

O týden později ji našli v lese u staré studny. Bez obvazů. S tváří, která znemožňovala přiblížit se bez otřesení.
Voda ve studni zčernala a po celý ten měsíc z ní nikdo nepil – dokonce i dobytek byl napájen z potoka.

Uběhlo několik let. Dům byl zarostlý kopřivami, okenice shnilé. Lidé se mu vyhýbali a za měsíčních nocí, říkali, někdo uvnitř rozsvítil světlo – a v okně se na okamžik objevila tvář zabalená v obvazech.

Starci krátce poté zemřeli. Nikdo nevěděl, kde jejich syn teď je. Říkali, že ho viděli po městě – tichého, s prázdnýma očima, jako stín.

Ale nejpodivnější je, že každé jaro, v den její smrti, někdo opatrně nechává na staré studni bílé obvazy. Čisté, čerstvé, jako by byly čerstvě z nemocnice.

A ti, kteří je viděli, říkají, že obvazy jsou vždycky vlhké – jako by se jich někdo dotýkal při chůzi v dešti.