Když policie vstoupila do domu na okraji tichého přímořského městečka, starý muž seděl na kraji postele a stále ji držel za ruku. Byla studená, jako ranní kámen u moře, ale nepustil ji. Jen zíral na jeden bod, jako by se snažil zapamatovat si ne její tvář, ale její dech. Ty poslední nádechy, které mu teď budou znít jen v hlavě.

„Udělal jsem, jak žádala,“ řekl tiše, aniž by vzhlédl.

Místnost voněla léky a levandulí. Na nočním stolku stál napůl vypitý hrnek heřmánkového čaje a fotografie ve vybledlém rámu: dva mladí lidé se usmívají na pozadí starého Peugeotu. Nikdo by neuhádl, že o sedmdesát let později se ten úsměv promění v tragédii.

Sousedé říkali, že jsou vzorem lásky. Vždycky spolu – na trhu, v parku, dokonce i v lékárně. Byla dlouho nemocná, ale on si pořád dělal legraci, že „moje žena mě stejně přežije“. Vařil jí polévku, nahlas četl noviny a každé ráno dával na parapet čerstvé sedmikrásky. Ale v posledních měsících sotva vstala z postele.

„Nerozumíte,“ řekl vyšetřovateli. „Už ji unavuje žít v bolesti. Už jsem se nemohl dívat, jak žebrá o konec…“

Mluvil bez patosu, jednoduše, jako muž, který už nehledá ospravedlnění.

Vyšetřovatel mlčel. Všichni mlčeli. Protože v tom tichu bylo něco hroznějšího než samotný zločin – porozumění.

Když se v roce 1953 setkali, bylo jí devatenáct, jemu dvacet jedna. Zpívala v kostelním sboru, on pracoval na částečný úvazek v autoservisu. Od té doby se nikdy nerozešli. Postavili dům, vychovali děti, pohřbili přátele. Stejně jako všichni ostatní. Jenže teď z domu zbyly jen fotografie a jediné telefonáty dětí o svátcích.

Stáří nepřišlo – plížilo se k ní pomalu, jako mlha. Nejdřív zapomenuté klíče. Pak testy, prášky, lékařský žargon, který zněl jako rozsudek smrti.

Naučil se měnit katetry, vařit dietní polévky, dostat ji z postele, prát jí v noci prostěradla. Když lékaři řekli, že nemoc je nevyléčitelná, jen přikývla. A pak zašeptala: „Prosím… nenechte mě trpět déle, než musím.“

Neodpověděl. Pak. Ale každou noc slyšel ta slova, jako modlitbu, které nechtěl rozumět.

Jednoho rána, když venku jemně padal déšť, požádala: „Sedni si vedle mě. Jen tu buď.“ Posadil se. Vzal ji za ruku. Usmála se – ne úsměvem z fotografií, ale jiným, unaveným, vděčným.

„Slíbila jsi… pamatuješ?“

A pak si uvědomil, že to nebyla žádost – byla to její poslední vůle.

Dlouho seděl a sledoval, jak plamen svíčky mihotá na nočním stolku. Pak zavřel oči a udělal to, co považoval za akt lásky.

Když dorazili záchranáři, bylo už pozdě. Nikdo na něj nekřičel ani ho neobviňoval. Dokonce i siréna sanitky zněla jaksi tiše, jako by věděla, že je pozdě na víc než jen čas.

Novináři to nazvali „aktem zoufalství“. Policie to nazvala „vraždou“. A sousedé to nazvali „tragédií lásky“.

Ale co to doopravdy bylo? Milosrdenství? Zrada? Nebo poslední forma oddanosti, kterou si člověk může zvolit, když už nemůže snést pohled na utrpení někoho jiného?

Toho večera, když ho odváděli, se zeptal jen na jednu věc:

„Můžu dostat její fotografii?“

Držel fotografii v obou rukou, jako by se mohl dotknout vzpomínky skrz papír.

„Žili jsme spolu sedmdesát dva let,“ řekl tiše. „A pak… prostě jsem nemohl být naživu, když zemřela.“

Právní otázku pravděpodobně rozhodne soud. Ale otázka svědomí už byla vyřešena. Pro něj.
A když se dveře auta zabouchly, starý muž nevypadal provinile. Vypadal zdrceně. Jako muž, který dodržel slib, aniž by si spočítal cenu.

A někde na staré fotce se ti dva mladí lidé stále smějí. Ona se sedmikráskou ve vlasech. On se stejným pohledem v očích, který byl dosud prostý bolesti a viny.

Stále ji drží za ruku.
Jen teď – ve vzpomínkách.

…………………………………………………………………………………………………………