Vždycky jsem byla hrdá na to, že jsem všímavá. U nás doma nikdo nedokázal ani změnit místo lžíce – všímala jsem si všeho. Takže když jsem po svatbě mého syna viděla Elenu, jak každý den věší povlečení sušit, okamžitě jsem se zděsila. Nejdřív jsem si myslela, že je to nějaký zvyk úhledného blázna. Pak to byl jakýsi perfekcionismus. Ale čím déle jsem se dívala, tím silnější byl pocit: něco skrývá.

„Eleno, drahá,“ zeptala jsem se jednoho dne. „Proč měníš povlečení každý den?“
Usmála se – tak jemně, že se zdálo, že i slunce slábne.
„Jsem citlivá na prach, mami. Cítím se klidněji, když je všechno čerstvé.“

Ale v jejím pohledu bylo něco… zavřeného. Bylo to, jako by se za úsměvem skrýval pokoj, pokoj, do kterého jsem nesměla vstoupit.

Uběhl další den. Pak dva. Prostěradla byla nová, voněla levandulí. Ani skvrna, ani náznak spánku. A přesto – každé ráno si je sundávala, jako by se něčeho zbavovala.

Někdy se mi zdálo, že v jejím pokoji panuje zvláštní vzduch – ne prašný, ne těžký, ale nějak… znepokojivý. Jako před bouřkou.

A pak přišlo ráno, kdy jsem ucítila tu vůni. Ne silnou, ne štiplavou – sotva znatelnou, ale znepokojivou. Kovovou. Jako krev smíchaná s parfémem.

Zastavila jsem se před dveřmi jejich ložnice. Zaklepala jsem – ticho. Srdce mi bušilo tak silně, že mi zvonily uši. Otevřela jsem dveře.

Pokoj byl uklizený, jako vždy. Jen slunce, které prosvítalo závěsy, vrhalo na všechno medovou záři a z nějakého důvodu toto světlo místnost zarmoutilo. Přiblížila jsem se k posteli. Prostěradlo bylo dokonale napnuté. Dotkla jsem se ho – bylo vlhké. S námahou jsem zvedla roh…

A ztuhla.

Na sněhobílé látce, těsně pod okrajem polštáře, byly drobné skvrny. Ne šarlatové – hnědé, staré. Tiché svědkyně bolesti.

Ucukla jsem. Chtěla jsem zavolat synovi, ale… nemohla jsem. Co mu mám říct? Že podezřívám snachu z tajemství, které zavánělo bolestí?

Toho dne jsem nic neřekla. Jen jsem se dívala. A brzy jsem si všimla: každé ráno, než rozprostřela prostěradla, si Elena položila ruku na břicho. Lehce, jako by kontrolovala, jestli tam něco není živé.

A večer jsem slyšela pláč. Sotva slyšitelný, téměř bezhlučný – jako šepot. Zpod dveří.

Další den jsem se konečně rozhodla vstoupit bez klepání. Elena seděla na posteli a v rukou svírala malou obálku. Když vzhlédla, viděla jsem v jejích očích prázdnotu.

„Promiň, mami,“ řekla. „Nedokázala jsem…“

Nedokončila. Ale pochopila jsem. Všechno do sebe zapadlo – prostěradla, vůně, únava v jejích očích. Dítě, které čekala, zemřelo ještě předtím, než se mu srdce vůbec rozbušilo.

Posadil jsem se vedle ní. Zabořila obličej do mého ramene a poprvé si dovolila plakat. Seděli jsme tam dlouho, dokud se neponořil večer a venku se nerozsvítila světla.

Od té doby už mi neměnila prostěradla každý den. Ale stále si pamatuji, jak vítr vlaje bílou látkou na slunci – jako vlajku neviditelné ztráty.

A pokaždé, když vidím někoho věšet prostěradla na balkóně, pomyslím si: možná i tam je víc než jen čistota. Možná i někdo maže stopy bolesti, které se nedají vyjádřit.

Měnila prostěradla každý den, prostě proto, že nemohla snést pomyšlení, že na nich její dítě kdysi spalo a nikdo ho nikdy neviděl.