V horách Sagada voní vzduch pryskyřicí a kamenem. Ticho tam není jen ticho – je tísnivé. Stojíte na úpatí strmého útesu a před vámi jsou stovky rakví, přibitých ke kameni, jako duše zamrzlé na půli cesty mezi zemí a nebem. Některé stále nesou vybledlé nápisy, jiné nesou vzory nakreslené kohoutí krví. Vítr škrábe o prkna a zdá se, jako by někdo zevnitř tiše šeptal: „Stále jsme tady.“

Nedokázal jsem tehdy pochopit, proč věšeli své mrtvé tak vysoko. Ale pak starý muž, šedivý jako ranní mlha, řekl: „Čím blíž k nebi, tím blíž k předkům.“ Jeho hlas se třásl jako tenká bambusová flétna. Díval jsem se na tyto rakve a najednou jsem si uvědomil: nejde o smrt. Jde o paměť, o strach ze zapomenutí.

Igoroti, lidé, kteří žijí v těchto horách, to dělají už dva tisíce let. Jejich mrtví neleží v zemi – visí jako ptáci, kteří opustili svá hnízda. Každou rakev vydlabe sám majitel, dokud je ještě naživu. Někdy, pokud jsou jejich ruce příliš slabé na to, aby s ní manipulovaly, ji rodina vytesá. A pak se tělo, stočené do fetální polohy, vrátí do světa přesně takové, jaké přišlo – stlačené, tiché, bez protestů. Cyklus je uzavřen.

„Proč tak stísněné?“ zeptal jsem se.
„Rodíme se stlačení,“ odpověděl starý muž. „A stejně tak i odcházíme.“

Tehdy jsem se poprvé začal zamýšlet: možná smrt není konec, ale návrat?

Zvedl se vítr, utrhl kus kůry a ten se jemně vznášel k mým nohám. V tu chvíli jsem si všiml: mnoho rakví bylo popraskaných a tu a tam byly skrz trhliny vidět kosti. Dole, pod útesem, leží sutiny – to, co zbylo po starověkých. Lidé říkají, že když rakev spadne, znamená to, že duch konečně dorazil domů.

Ale není to tak jednoduché. Jeden z místních mi řekl, že ne každý má povoleno vzlétnout do nebe. Jen ti, kteří prožili svůj život se ctí, ti, kteří byli respektováni. Ostatní jsou v zemi, dole. Výška je status. Doslova společenský výtah. Čím vyšší rakev, tím větší čest. Nemohl jsem se ubránit smíchu: i po smrti stále měříme výšky.

A pak se stalo něco, co jsem nečekal. Mezi mužskými jmény na jedné z rakví jsem četl ženské – Maya. Její jméno bylo vytesáno nejistou rukou, jako by někdo spěchal. Později jsem se dozvěděl: byla první ženou pohřbenou zde. Porušila tradici. Říká se, že ji k tomu donutila láska. Její manžel je náčelník a trval na tom, aby zůstali spolu, i po smrti. Kmen protestoval, ale nakonec souhlasil. Mayina rakev byla zavěšena o něco níže než jeho – symbol podřízenosti, ale také blízkosti. Když jsem to slyšel, cítil jsem se nesvůj. Ani ve věčnosti nedostává ženě rovnocenné místo.

Odešel jsem, posadil se na skálu a dlouho mlčel. Vzduch voněl kouřem a vlhkým mechem. Někde zakřičel pták. Svět se zdál tak starobylý, že čas ztratil smysl. A najednou jsem si pomyslel: co se stane, až poslední z nich zemře? Kdo přibije jeho rakev ke skále, když tradice zemře před ním?

V Sagadě se už staví kostely. Vedle skal rostou kříže, jako by se v závěsu staré tiše zvedala nová víra. Poslední pohřeb v zavěšené rakvi se konal v roce 2018. Zesnulý byl křesťan. Jeho rakev byla stále přibita ke skále – pro jistotu, aby se jeho duše neztratila mezi dvěma světy.

Možná je to právě o tom – o strachu ze zapomenutí, o naději, že alespoň někdo jednou vzhlédne a vzpomene si. Protože při pohledu na ty rakve jsem si uvědomil: smrt není horizont. Je to výška.

A když jsem odcházel, starý muž za mnou tiše řekl:
„Jednoho dne budeme všichni viset na vlastním nebi. Hlavní je, že někdo ví, kam se dívat.“

Otočil jsem se, podíval se na útes – a najednou jsem si uvědomil, že poprvé za celý den necítím hrůzu, ale klid.

Koneckonců, být blíž k nebi je možná jen způsob, jak živým připomenout, aby se dívali vzhůru.