Otevřela jsem ledničku – a ta vůně… byla jako z deště ze sklepa. Cibule, která byla včera živá, ostrá a plná charakteru, se proměnila v bezvládný nepořádek. Můj manžel pokrčil rameny: „Aspoň se nezkazí.“ A já tam stála s nožem a cítila, že se něco kazí nejen v cibuli, ale i v samotném procesu vaření.

O tom se s ním vždycky hádáme. On je pro pořádek a chlad. Já jsem pro chuť a život. „Všechno v lednici je čerstvé,“ říká. A já si vždycky myslím: čerstvé neznamená živé. Existují potraviny, které nesnášejí chlad. Mají paměť tepla. A cibule je jednou z nich.

Rozhodla jsem se zkontrolovat, jestli se nemýlím. Cibuli jsem rozložila: část do spíže, část do lednice. O týden později jsem otevřela zásuvku. Byla studená – vlhká, měkká, s ostrým, téměř chemickým zápachem. Ty, které jsou vystaveny vzduchu, jsou suché, pevné, s tím samým „cibulovým srdcem“. Když je krájíte, šťáva křupe jako sklo pod nožem.

Proč? Je to jednoduché a zároveň urážlivé. Chlad ničí buňky a vlhkost způsobuje jejich hnilobu zevnitř. Vlhkost je jako falešná péče: zdá se, že chrání, ale oslabuje. Cibule nejsou květiny; nepotřebují skleník. Milují chlad, ale ne zimu. Čerstvý vzduch, stín, prostor. Ne plastovou nádobu, kde nemohou dýchat.

Vzpomněla jsem si, jak moje babička skladovala cibuli. Ve starém proutěném košíku, u okna. Někdy ji obracela a třídila, jako živý tvor. Nikdy v lednici. A chuť jejího boršče se nedá napodobit. Možná to nebyl recept, ale její úcta k jednoduchým věcem?

Jednoho dne jsem se konečně pokusila přesvědčit manžela. „Zkus to sám,“ řekla jsem a podala mu dva stejné talíře. Jedna polévka byla z cibule z lednice, druhá z toho, co bylo ve spíži. Mlčky ochutnal obojí. Dlouho mlčel. Pak řekl: „První chutnala sterilně. Druhá voněla jako domov.“

Zasmáli jsme se, ale něco ve mně cvaklo. Tohle není o cibuli. Tohle je o tom, jak zabíjíme živé bytosti kvůli pohodlí. Jak vyměňujeme chuť za trvanlivost, vůni za pořádek, život za kontrolu. Chlad není vždycky požehnání. Někdy jen udělá svět trochu mrtvím.

Všimli jste si někdy, jak jídlo, které leželo v lednici, ztrácí hlas? Nekřičí, nezpívá, nevoní. Stává se „funkčním“. A přesto je kuchyně jevištěm, kde by ingredience měly vydávat zvuk.

Teď moje cibule žije v košíku, jak má. Někdy vyklíčí a já se nezlobím – naopak. Je to jejich způsob, jak mi připomenout: je živá. Miluji ten pocit – když krájíte cibuli a vzduch se stane ostrým, jako zjevení.

Můj manžel si občas dá pár cibulí do lednice. Nehádám se. Ať se přesvědčí sám. Ať pocítí rozdíl mezi studeným jídlem a teplým životem.

A možná pochopí, stejně jako já tehdy:
některé věci prostě potřebují být,
aby mohly být samy sebou.