Hlučný zvuk tříštícího se skla prořízl ticho kuchyně. Stříbrné korálky se třpytily ve vzduchu, jako by někdo vysypal na podlahu náhrdelník. Chvíli jsem tam stála a sledovala, jak se drobné kuličky rtuti rozptylují prasklinami v laminátové podlaze. Srdce se mi sevřelo: „To je ono, otrávím se.“ To nás přece učili, že? Od dětství – jako by jedna kapka mohla zabít.

Ale strach je lepkavá věc. Ne vždy se rodí z pravdy.

Otevřela jsem okno. Vítr nesl vůni deště a ulice. Instinkt šeptal: „Zavolejte záchranku.“ Moje mysl odpověděla: „Počkejte.“ Vzala jsem si baterku a dřepla si. Světlo se dotklo podlahy – a najednou jsem si uvědomila, že tyto kuličky nejsou nepřátelé. Byly to jen kovové, těžké, studené, lesklé. Nebezpečné jen tehdy, když jste neopatrní, jako nůž v kuchyni.

Rtuť skutečně může být jedovatá – ale ne tak, jak jsme byli vedeni k přesvědčení. Nevstřebává se kůží, nepálí prsty a nezabíjí okamžitě. Její páry jsou nebezpečné, a to pouze při zahřátí a dlouhém vdechování. Takže hlavním jedem je panika, ne samotná rtuť.

Vypnul jsem radiátory, aby se vzduch ochladil. Teprve potom jsem začal sbírat kapky. Papír, sklenice s vodou, trpělivost – to byl můj arzenál. Každý pohyb byl jako chirurgický řez: přesný, opatrný. Rtuť se kutálela po prostěradle, slabě zvonila, jako by se posmívala mému minulému strachu.

„Co když se zakutálí do škvíry?“
„Pak budeme muset vykopat podlahu,“ odpověděl jsem si sám.

Znělo to jako trest za trápení. Koneckonců, právě trápení nás činí bezmocnými.

Kdysi dávno, v sovětských dobách, se lidé učili bát se chemikálií. V každém domě byl teploměr – a všichni ho považovali za zbraň. Možná proto, že strach je jednodušší než znalosti. Je snazší se bát, než pochopit, že rtuť se odpařuje pouze při 18 °C a při větrání rychle ztrácí svou koncentraci.

Velké kuličky jsem sbíral injekční stříkačkou. Malé páskou. Sklenici jsem naplnil studenou vodou a kapky kovu na dně tiše cinkaly. Nechat ji doma by byla chyba: po týdnu rtuť stále „dýchá“ i pod vodou. Takže je třeba ji odvézt do sběrného dvora – ne na toaletu, ne do odpadkového koše, ne pod zem.

A v tom spočívá ta záludnost. Většina lidí si myslí: „Když to spláchnu, zmizí to.“ Ale ne. Není to rtuť, která mizí, ale pocit zodpovědnosti. Všechno ostatní zůstává.

Pak jsem umyl podlahu. Nejdřív roztokem bělidla, pak směsí mýdla a sody. V nose mě štípal zápach chloru, ale bylo v tom něco očistného – téměř symbolického. Bylo to, jako bych čistil nejen podlahu, ale i strach, který mi vryl do paměti.

O několik dní později jsem to znovu zkontroloval baterkou – ani jedna jiskra. A přesto, když někdo, koho jsem znal, řekl: „Můj teploměr se taky rozbil,“ přistihl jsem se, jak se usmívám.

„Neboj se,“ řekl jsem mu. „Není to konec světa. Je to jen kov, který vyžaduje respekt.“

A tady je otázka, která mi po celém tomhle příběhu utkvěla v paměti: proč se tak pohodlně věříme hororovým příběhům spíše než faktům? Proč místo klidných pokynů volíme paniku a titulky jako „smrtící jed v domě“?

Možná proto, že strach nás dělá poslušnými.

Když jsem vyhodil starý teploměr a koupil si elektronický, všiml jsem si, že se mi ruka stále třese, jako bych se loučil s mýtem. Skleněný sloupec rtuti se pro mě stal symbolem toho, jak snadné je ovládat naše vědomí – stačí, když proměníme nevědomost v mýtus smrti.

Teď, když uslyším tříštění skla, neskáču hrůzou. Prostě otevřu okno, nadechnu se chladného vzduchu a vzpomenu si: nebezpečí nespočívá v rtuti, ale v nevědomosti.

A někde hluboko uvnitř bude přetrvávat záblesk těch stříbrných koulí – připomínka toho, že strach, stejně jako rtuť, sám od sebe nezmizí. Musí se sbírat kapku po kapce.