Mechanicky jsem otevřela mrazák, ruka natáhla po formičce na led, mé myšlenky se toulaly někde mezi nedokončeným dopisem a vůní čerstvě mleté ​​kávy. Do obličeje mi udeřila studená pára, sklo dveří se zamlžilo a všechno se zdálo obyčejné – chléb, zelenina, úhledné sáčky, jako vždy.
Ale pak jsem si toho všimla.

Na horní polici, mezi sáčky se zeleninou, leželo něco dlouhého, béžového, s vybledlými skvrnami. Zamžourala jsem a rozhodla se, že je to jen podivně zkroucený kus těsta. Ale těsto nemá oči.
A to byly oči, které jsem o pár vteřin později uviděla.

Ztuhla jsem, jako by se celý byt proměnil v ledový krystal. Uvnitř nebyl jediný zvuk. Jen hučení ledničky a tiché praskání námrazy. Stála jsem tam a zírala na tu béžovou siluetu a najednou se zachvěla. Sotva znatelné, ale dost na to, aby ve mně něco prasklo.

„To nemůže být…“ zašeptala jsem.
Odpovědí byl pohyb. Skutečný. Pomalý, líný, jako dech spánku.

Chlad se stal vlhkým. Prsty se mi třásly. Ustoupil jsem, ale dvířka mrazáku zůstala otevřená a světlo uvnitř osvětlovalo tu zlověstnou siluetu – hada. Skutečného, ​​živého, stočeného mezi pytli brokolice a mražených třešní.

Zavřel jsem dveře a přitiskl se zády ke zdi. Srdce mi bušilo v žebrech jako chycený pták. Odkud se vzal? Jak se mohl had ocitnout v mém mrazáku – ve výškové budově uprostřed města?

A pak se mi hlavou vkradla první divoká myšlenka: co když to nebylo skutečné? Možná si někdo dělal legraci? Nebo halucinace z nedostatku spánku? Nespala jsem skoro dva dny – práce, káva, obrazovka. Není možné vidět něco, co tam není?

Ale pak jsem uslyšel šustivý zvuk. Tichý, jako by se šupiny třely o plast.
A realita se vrátila zpět.

Zavolal jsem sousedovi. Jeho hlas se třásl:
„Poslouchej, mohl bys prosím přijít do mého pokoje? Myslím, že mám… hada.“
„Co? Kde?“
„V mrazáku.“
„…Jsi si jistý, že sis ho nespletl s klobásou?“

O minutu později stál ve dveřích. Pomalu jsme společně otevřeli mrazák, jako by uvnitř byl granát. Světlo zablikalo. Had se nepohnul. Jeho tělo vypadalo naprosto neporušené, ale příliš nehybně – jako by se čas skutečně zastavil.

„Možná je… zmrzlý?“ zašeptal.
Přikývl jsem, i když jsem tomu nevěřil. Natáhl lžíci, opatrně se dotkl těla – a v tu chvíli se had škubl, slezl dolů a zmizel někde za taškami. Oba jsme současně vykřikli.

Vytáhl jsem zástrčku, popadl ručník a práskl dveřmi. Všechno uvnitř ztichlo. Jen mé srdce stále tlouklo jako poplašné zvony.

Pak dorazili záchranáři. Ukázalo se, že to byl teplokrevný had – malý mazlíček z bytu vedle. Majitel choval exotická zvířata a had, který v noci utekl, se nějak vplazil do mé ledničky, kde automatický mrazicí systém dočasně selhal během výpadku proudu.

Když bylo po všem, znovu jsem ledničku zapnul a dlouho jsem sledoval, jak se uvnitř rozsvítilo studené světlo.
Led znovu mrzl. Vzduch byl zase čistý.

A přesto, když jsem dnes ráno sáhl po kostce kávy, uvnitř mě se mihla vzpomínka – jemná, jako šustění vah na sáčku.
Někdy si myslím, že i strach je živá věc. Někde v nás mrzne a čeká na svou chvíli… a pak se v ten nejobyčejnější den náhle probudí a pohne se.

A už si nejste jisti, že je to jen had.
Možná jste to vy sami – ten, kdo v sobě příliš dlouho držel něco studeného.