Na ten večer si vzpomínal až příliš jasně – vůni čerstvé barvy v jejím obývacím pokoji, tiché šustění deště na střeše a její hlas: „Instaluješ kamery jen kvůli bezpečnosti, že?“ Usmál se, tak jak se usmívají lidé, kteří věří, že láska je důvěra, ne moc. Tehdy nevěděl, že jednoho dne ty kamery nezapne kvůli ochraně, ale kvůli ztrátě.

Když to všechno skončilo, přístup neodstranil. Prostě nemohl. Pokaždé, když nastoupil do svého hlídkového vozu, přistihl se, jak sahá po telefonu. „Jen se ujišťuji, jestli je v pořádku,“ řekl si. Tiché cvaknutí obrazovky, obraz místnosti – prázdné, cizí, ale stále nějakým zvráceným způsobem jeho. A od té chvíle se zákon, který měl dodržovat, stal tenkou vrstvou napnutou mezi povinností a vášní.

Noci plynuly dál. Sledoval ji, jak se vrací z práce, odkládá tašku, sedí u okna. Věděl, kdy je smutná, kdy si pustí hudbu, kdy někdo zazvoní u dveří. Celou tu dobu se přesvědčoval: Jen se nudím. Ale nuda tě nedonutí luštit hesla. Nuda nepromění lásku ve zločin. Když se touha po poznání stane silnější než právo druhého nebýt pozorován, už to není melancholie. Je to žízeň po kontrole, zahalená ve zvyku.

Jednoho dne v záběru uviděl muže. Vysokého, v bílé košili. Usmívala se. Ten okamžik ho zasáhl do hrudi jako výstřel z pistole. Cítil se, jako by někdo vnikl do jeho osobního prostoru, i když on sám už dávno vnikl do jejího života. Nekřičel. Prostě vypnul obrazovku a dlouho seděl ve tmě, poslouchal tikající hodiny v autě. A pak znovu zapnul kameru. Jako narkoman, který slibuje „naposledy“.

„Mikhne, chápeš, že tohle už nefunguje?“ „řekl mu kolega, když se k němu dostalo vyšetřování.
„Já… jsem se jen chtěl ujistit, že je v bezpečí.“
„V bezpečí před kým?“ Od tebe?“

Otázka visela ve vzduchu. V tu chvíli si uvědomil, že už dávno překročil hranici, kde se dobro mění ve zlo a starost v posedlost. Paradoxem bylo, že on, policista zvyklý na bezpečnostní kamery, byl sám zachycen na kameře. Ne cizinec, ale jeden z jeho vlastních, člen služby. Všechno bylo zaznamenáno: jeho přihlášení, jeho tajné sledování, každé „jen pro kontrolu“.

Když soudce četl obvinění – video voyeurismus, hacking počítače, stalking – sotva poslouchal. V hlavě se mu přehrávala jen jedna scéna: ta první. Když s důvěrou řekla: „Nainstalujete kamery pro ochranu, že?“ A on přikývl.

Někdy láska nekončí zradou, ale zvykem se dívat. Neschopnost pustit – to je nejtišší forma násilí. Nezanechává modřiny, ale rozežírá vás zevnitř. Koneckonců, co je horší – ztratit někoho, nebo ztratit sebe sama, sledovat ho ze stínů?

Teď jde po ulici bez uniformy, bez… odznak, bez očí, kterými kdysi viděl životy jiných lidí. Město se zdá jiné – otevřené, chladné, skutečné. A poprvé po dlouhé době se dívá dopředu, ne přes obrazovku, ale jednoduše očima.

Protože opravdová intimita neznamená vidět všechno. Je to důvěra, i když nevidíte.

…A v tomto náhle jednoduchém uvědomění spočívá trest, očištění a možná i šance stát se znovu člověkem.