Stáli v řadě, drobné, téměř hračkářské postavy, oči plné strachu. Chlad jim štípal do tváří a vzduch voněl kouřem a spálenými hadry. Jeden z vojáků se na ně zvědavě díval, jako by to byla podivná zvířata. Nikdo tehdy nevěděl, že tito lidé – trpaslíci z osvětimské rodiny – přežijí v samém srdci šílenství a budou svědky pekla, které stvořil muž, jenž si říkal doktor.

Josef Mengele se před nimi objevil s úsměvem. Ten úsměv – chladný, téměř zdvořilý – byl děsivější než jakýkoli výkřik. Přistoupil blíž, dotkl se jejich tváří, změřil jim lebky, pohladil je po ramenou, jako by vybíral vzácné exempláře do sbírky.
„Kolik jich je?“ zeptal se.
„Sedm,“ odpověděla tiše nejstarší sestra.
„Úžasné. Sedm malých zázraků.“

Tak začal jejich život v Osvětimi – ne v kasárnách, ale v laboratoři. Nebyli zabiti hned. Místo toho dostali samostatnou místnost, kde jim světlo lampy bolelo oči a vzduch voněl bělidlem a strachem. Každý den se jejich těla měnila v stránky Mengeleho šílené knihy: krev, vzorky, jehly, vroucí voda a led. Dostávali injekčně látky bez vysvětlení. Někdy jen pozorovali, jak dlouho dokáže člověk křičet, než se mu zlomí hlas.

Jednoho dne jim nařídil přinést hudební nástroje.
„Ať hrají,“ řekl, „chci slyšet symfonii trpaslíků.“
A hráli – s třesoucíma se rukama, rty vysušenými bolestí. Housle se jim v prstech třásly jako pták chycený v pasti. A Mengele stál opodál a poslouchal se zavřenýma očima, jako by si užíval umění. Jaký zvláštní kontrast – muž okouzlený hudbou a tentýž muž ze zvědavosti pitvávající živé lidi.

Někdy jim bylo dovoleno se toulat po táboře. V úhledném, téměř slavnostním oblečení vypadali jako mimozemšťané z jiné reality. Vězni se na ně dívali s hrůzou a závistí – koneckonců, tito malí lidé stále žili, zatímco tisíce kolem nich každý den umíraly.
„Proč žijí?“ ptali se.
„Protože si s nimi hraje,“ odpovídali ostatní.

Jednoho dne se nejmladší sestra z laboratoře nevrátila. Mengele řekl, že „experiment nemohla vydržet“. Ostatní mlčeli. Naučili se mlčet, aby přežili. Jen jejich matka, seschlá, s očima, která už nedržela žádný jas, opakovala stejnou větu:
„Ať si myslí, že jsme hračky. Hlavní je žít.“ Další den. Další ráno.

A pak – výstřely. Hromy. Panika. Do tábora vstoupili sovětští vojáci. Poprvé po letech ticha se vzduch naplnil zvuky, které nezněly jako křik.
Stáli uprostřed ruin, uprostřed popela a mrtvých těl, malí, ohořelí, třásli se – ale živí. Mengele byl pryč. Laboratoř zůstala prázdná, jako černá díra, která pohltila všechno lidské.

Co je zachránilo? Milost osudu, nebo zvrácená marnivost monstra, které nechtělo přijít o své „exponáty“? Nikdo neví. Ale přeživší trpaslíci z Oschwitzu později světu nevyprávěli o sobě – o něm, o propasti, do které může člověk spadnout, když přestane v druhém vidět člověka.

Když později stáli na pódiu – ti samí, kteří kdysi hráli na Mengeleho příkaz – jejich hudba zněla jinak. Každý akord měl něco jako sténání, něco jako modlitbu. Lidé plakali, aniž by si uvědomovali, že tito malí hudebníci byli obři ducha, kteří prošli plameny tam, kde ani stíny nemohly přežít.

A pokud se někdo někdy zeptá: „Jak to dokázali?“, odpověď je jednoduchá. Nemohli si pomoct a přežili. Protože když přežili, stali se zrcadlem, ve kterém se lidstvo vidí odhalené.

A ta první scéna – zima, kouř, pohled vojáka – jim navždy zůstane vryta do paměti. Jen teď, když zavřou oči, se jim to nezdá jako peklo. Peklo bylo tehdy. Teď je tu jen ticho. A v tom tichu, někde v dálce, stále slyšíte tu samou hudbu.