Ženy vyběhly z džungle za úsvitu. Vzduch se chvěl vlhkostí a strachem. V jejich očích nebyla naděje, ale prázdnota, jako po dlouhém ponoru bez vzduchu. Kráčely bosé, jako by se bály vkročit na pevninu – příliš jim to připomínalo, kde to všechno začalo.

V Kambodži jim slíbili práci: hotel, kuchyň, slušný plat. Klasická past, z níž se příliš snadno uniklo. Když je přivedli do domu, dveře se s cvaknutím zavřely jako past. Pak přišly dlouhé týdny, kdy nebylo ani ráno, ani večer. Jen světlo lampy, vůně zatuchlé kůže a podivné hlasy, všechny říkaly totéž: ticho.

Nebyly vězni – komodita. Bylo za ně zaplaceno, smlouvali se o ně, jako o lidech, kteří už nemají jméno. Někdy jeden ze strážných zažertoval: „Jste svobodní. Jen se zkuste dostat ven.“ Pak vzduch prořízl smích a pak se jejich těl znovu zmocnilo ticho.

Jednoho dne nejstarší Linh slyšela, jak se strážný opil a usnul u dveří. Klíč mu spadl na podlahu. Nepamatuje si, jak se k tomu rozhodla. Pamatuje si jen zvuk: kov o beton. A pak – běh. Nejdřív tichý, pak zoufalý. Druhého, Mi, táhla za ruku jako dítě.

Když vyběhli z domu, déšť jim šlehal do tváří, jako by smýval všechno, co jim udělali. Běželi dva dny, živí se listím a vodou z příkopů. Jednou si mysleli, že je někdo sleduje, a schovali se v bažinách. Linh později řekla, že tam poprvé po měsících ucítila zemi – ne pot, ne krev, ale skutečnou, živou zemi.

Na hranicích je ale čekala falešná odbočka. Zastavili je vojáci. Kambodžské uniformy. Stejné tváře, stejné lhostejné oči. „Odkud jste?“ „Jsme z Vietnamu.“ „Vraťte se tam, kde jsou vaši páni.“ A znovu ten smích, který vám sevře vnitřnosti.

Tentokrát měli štěstí. Jeden voják, velmi mladý, tiše řekl: „Utíkejte, než bude pozdě.“ Utíkali, aniž by se ohlédli. Tak se dostali na vietnamskou stranu, kde byli konečně vnímáni jako lidé, ne jako zboží.

Teď se říká, že tam, v těch domech, zůstaly stovky lidí. Dívky, ženy, některé i s dětmi. A nikdo nekřičí, protože křik tam není jazyk. Mluví se jen ze strachu.

Když jsem poslouchal jejich příběh, trápila mě jedna otázka: proč může člověk proměnit jiného ve stín – a tvrdě spát? Možná zlo nežije v monstrech, ale jen v unavených lidech, kteří se rozhodli, že bolest druhých jim nic není?

Lin říká, že teď je pro ni každý východ slunce zázrakem. Pořád se budí ve studeném potu a hledá dveře. A pak si vzpomene: dveře jsou otevřené. A slunce skutečně existuje, není jen odraz lampy na stropě.

Dlouho jsem o tom přemýšlel. O tom, jak se svoboda někdy necítí jako vítězství. Je to jako jizva – bolí, ale dokazuje, že jste přežili.

A teď, když slyším slovo „hranice“, nemyslím na čáry na mapě. Myslím na dvě ženy běžící deštěm.
Protože skutečná hranice není mezi zeměmi. Je mezi člověkem a lhostejností.