Když nůž narazil na odpor, myslela jsem si, že klobása je prostě zmrzlá. Studená kuchyně, šedivé ráno, líné světlo z okna. Všechno bylo obyčejné – dokud čepel nesklouzla po něčem tvrdém. Klik. A ticho, jako by samotný vzduch zadržoval dech. Podívala jsem se dolů a v růžové hmotě jsem uviděla kovový záblesk.

Špičkou nože jsem vydlabala nález. Malý flash disk. Hnusný, lepkavý, vonící kořením a plastem. Zachvěla jsem se – tohle jsem už jedla. Snědla! Několik kusů a teprve teď jsem si všimla… Co když těch flash disků jsou tucty? Co když jsou v každém bochníku?

Znechucení smíchané s něčím dalším – tím pocitem, když už máte strach, ale nemůžete přestat. Otřela jsem flash disk papírovou utěrkou, zapnula počítač a vložila ho. Obrazovka zablikala. Obyčejná složka. Bez názvu. Uvnitř byly čtyři video soubory.

První byla továrna. Kamery CCTV. Dělníci v bílých pláštích, dopravní pás, balení. Všechno bylo sterilní. Ale ve dvacáté vteřině jsem si všiml pohybu – v protějším rohu se někdo skláněl nad mlýnkem na maso. Dlouhá pauza. Pak prudké otočení hlavy směrem k kameře. A ta osoba se usmívala. Přímo do objektivu. Úsměv byl… špatný.

Zavřel jsem video, ale moje ruka automaticky otevřela druhé. Byla to stejná dílna, jen natočená zevnitř. Kamera jako by byla namontovaná pod stolem. Dělníci si toho nevšimli. Záběr zachytil jejich rozhovory, útržky frází: „…stejně to nepoznají“, „hlavní je nezaměnit dávky.“ Pak zvuk motoru, někdo se smál a video náhle skončilo.

Třetí už nebyla továrna. Tmavá místnost, na zdi visící mapa země. Několik mužů se hádalo, jeden udeřil pěstí do stolu. Zvuk byl špatný, ale rozeznal jsem slova: „Šifrování informací v produktech nemůže být jednodušší.“

Ztuhl jsem. Co tohle vůbec bylo? Vtip? Únik informací? Marketingová kampaň? Nebo něco ještě zlověstnějšího?

Otevřel jsem poslední video. Obrazovka byla téměř černá, jen slabý šustící zvuk. Pak tvář. Ženská. Bledá, jako by ji v noci natočila jediná lampa. Tiše promluvila:
„Jestli jste tohle našli… znamená to, že už tady jsou. Nezkoušejte to…“
A to bylo vše. Konec.

Počítač zamrzl. Myš se nepohnula, obrazovka zešedla. Když jsem restartoval počítač, flash disk už nebyl detekován. Prázdnota. Jako by se nic nestalo.

Seděl jsem a poslouchal tikající hodiny. V hlavě mi vířily otázky. Možná virus? Nastraha? Ale proč v mé klobáse? Dal ji tam někdo schválně? Nebo to byla jen chyba, závada, náhoda?

Později jsem se vrátil do obchodu – bez vysvětlení, jen abych se podíval na pult. Stejné bochníky, stejné balíčky. Prodavačka se jako vždycky vlídně usmála. Zeptala jsem se: „Už dodali nové várky?“
Přikývla.
„Ano, teprve včera. Ze stejné továrny.“

A v tu chvíli jsem si uvědomila, že už nechci nic kupovat. Ne proto, že bych se bála. Prostě proto, že jsem tomu už nevěřila. Nevěřila jsem, že jídlo je jen jídlo. Že obrazovka je jen obrazovka. Že šance je jen šance.

Večer jsem vyhodila zbytky klobásy. Ale nůž, ten samý, zůstal na stole. A pokaždé, když na něj dopadne světlo, odráží se malý, sotva znatelný záblesk – připomínka toho, že odpověď je někdy skryta tam, kde ji nejméně čekáme.

A možná zítra, až otevřete ledničku, si také pomyslíte: co když tohle není jen jídlo?