Chlad udeřil okamžitě, jako rána do srdce. Vzduch zhoustl, jako by jí v krku svíralo vazké ticho. Anna se pokusila vstát, ale nohy se jí podlomily. Skrz mrazivou mlhu dechu viděla jen bílé zdi a těžké dveře s chromovanou klikou. Udeřila do nich dlaní. Jednou, dvakrát, desetkrát. Ozvěna dozněla někde mezi kovovými zdmi.
„Andreji!“ zlomil se jí hlas. „Prosím!“

Odpovědělo ticho. Takové, které řeže uši hlasitěji než křik.

Ráno jí nosil kávu, hladil ji po vlasech a říkal jí, že s ní „se všechno vyjasní“. Tehdy tomu věřila. Teď nechápala, kdy přesně se v něm led usadil. Možná když se úspěch stal důležitějším než lidská tvář? Nebo když se jí na břiše objevil křivý úsměv osudu – nový život, který nebyl zahrnut v jeho výpočtech?

Anna se třásla, ale mozek se jí držel té myšlenky: nemohla spát. Ani na vteřinu. Musela dýchat, hýbat se, bojovat. Každý nádech byl jako uhlí – pálil jí v krku a plících. Vzpomněla si na vůni jeho parfému, hukot kuchyně, cinkání nožů o prkénko. Vzpomínky ji hřály – zvláštní, ale pravdivé.

Najednou se ozval slabý zvuk. Cvaknutí. Někde za zdí pracoval kompresor. Mechanický, lhostejný, jako on. V tu chvíli si uvědomila – kdyby ji někdo mohl zachránit, byla by to náhoda, ne člověk. Nebo zázrak.

„Pro něj… pro dítě…“ opakovala šeptem, jako mantru.

Kolik času uplynulo, nevěděla. Hodiny se zastavily, bezvýznamné. V jednu chvíli se zdálo, jako by se dveře otřásly. Šustění. Hlasy. Někdo vešel do restaurace. Anna praštila ze všech sil o zeď. Pak znovu. A znovu. Pěsti měla necitlivé, kůže praskala, ale udeřila.

„Je tam někdo?!“ křičela, její hlas se odrážel od zdí jako výstřel.

Hluk venku. Cvaknutí zámku. Paprsek baterky.

„Panebože…“ muž, noční strážný, zbledl. „Anno?!“

Když se dveře otevřely, vyvalil se z nich chlad jako pára z pekla. Byla vynesena v bezvědomí. Dítě – živé. Ona – sotva.

A Andrej tutéž noc dostal hovor. Bezpečnostní kamery restaurace, které zapomněl vypnout, zachytily všechno. Od jeho prvního pohybu až po poslední pohled. Jeho úhledný oblek, jeho krok, jako by byl na obchodní schůzce. Jeho úsměv u dveří. A – jeho ruka sahající po zámku.

Soud netrval dlouho. Ale to nejhorší se stalo později. V každém zrcadle, v každé studené vitríně, kde viděl svůj odraz, se mu zdálo, že vidí Anninu tvář – bez výčitek, bez hněvu, jen pohled. A tentýž chlad, před kterým nemohl uniknout, ani v domě, ani v sobě.

Uplynuly dva roky. Malá restaurace na okraji města se nyní jmenuje „L’Eau de Vie“ – voda života. Anna ji otevřela. Na zdi visí cedule: „Teplo není teplota. Je to volba.“

Podává jídlo se stejným úsměvem, s jakým kdysi vítala hosty – jen se jí teď oči prohloubily. A když se někdo zeptá, proč je v kuchyni vždycky o něco tepleji, než by mělo být, odpoví jednoduše:
„Protože vím, co je zima.“

A v této odpovědi se skrývá celá pravda.

A někde daleko se v noci budí muž ve vězení, cítí na tváři ledový vzduch a slyší klepání – tiché, tupé – jako by někdo stále klepal na dveře.