Sníh pod jejich nohama byl jako křehké sklo – praskne a člověk by se zhroutil do ticha. Vzduch voněl mrazem a prázdnou nábojnicí spálenou střelným prachem. Mezi břízami se pohybovali dva lovci, unavení, rozzlobení, s očima, které už dlouho neviděly kořist. Den byl prázdný – ani stopa, ani křik, ani pohyb větru. A najednou – červená skvrna mezi stromy. Blesk proti bílému světu.

„Liško!“ křičel jeden z nich.
Výstřel. Ozvěna zasáhla les, ale minula život. Liška se sklouzla stranou, jako by předem věděla, kam kulka letí. A aniž by zrychlila, utekla – směrem k místu, kde se les rozpouštěl v bělosti pole.

Muži ji následovali. Dlouho šli tiše, jedinými zvuky bylo křupání jejich kroků a pára z jejich dechu. Stopy byly čerstvé, jako by si je škádlila. Stromy náhle skončily a před nimi se otevřelo rozlehlé pole, prázdné jako podivná vzpomínka. Uprostřed černá skvrna, jako by někdo vypálil díru do země.

Liška stála na okraji pole čelem k nim. Neutekla. Pozorovala.
„Co to sakra je?“ zamumlal jeden z nich a sundal si rukavici.
Přiblížili se. Sníh kolem byl hladký, ale vypadalo to, jako by někdo nedávno kopal. První lovec opatrně nahlédl do díry. A okamžitě ucouvl.

„Bože… tam dole někdo je.“

Dole byly kusy prken, hadry, něco připomínající ruku. Vyměnili si nevěřícné pohledy. Druhý vytáhl baterku. Paprsek dopadl dolů a prořízl tmu. Stín se zablikal.
„To není zvíře,“ řekl tiše.
Sestoupili dolů. Zápach byl těžký, rezavý, jako by tam shnil sám čas. Ze sněhu vykukovaly staré šaty, pod nimi lidské kosti a poblíž… malá dětská rukavička.

„Kdo to udělal?“
„Nevím… ale podívejte – čerstvý sníh byl napadaný. Někdo tu nedávno byl.“

V tu chvíli se shora ozval tichý praskavý zvuk. Vzhlédli – liška stále stála na okraji. Neběžela. Jen se dívala dolů. V jejích očích nebyl strach, jen podivné soustředění, jako by čekala, až pochopí.

„Možná nás… vedla?“ zašeptal jeden.
Druhý si odfrkl, ale jeho hlas se zachvěl:
„Lišky lidi nezachraňují. Jsou mazané, ne svaté.“

A přesto se v nich pohnulo něco podobného studu. Jako by samotné pole odsuzovalo jejich lov, jejich vášeň, jejich slepotu. Vytáhli z jámy ostatky – staré boty, bezhlavou dětskou panenku, železný přívěsek s hvězdou. Všechno to vypadalo méně jako zločin než jako zmrzlá vzpomínka.

Znovu začal padat sníh – velké vločky, pomalu, jako by zakrývaly stopy. Jeden z lovců tiše řekl:
„Divné, co? Přišli jsme zabíjet a našli jsme něco, co nám připomíná, že živí nemají právo rozhodovat o tom, kdo by měl zmizet.“

Ticho. Liška byla pryč. Prostě se rozplynula v bělosti, jako by tam nikdy nebyla. Zůstaly jen stopy – vedoucí z jámy do lesa. Dlouhé, lehké, téměř rovné. Šli vedle sebe a jeden z nich si myslel, že připomínají obrysy lidských nohou.

Cestou zpět nikdo nepromluvil. Zbraně byly spuštěny a sníh už mazal všechno – jejich stopy, liščiny, dokonce i dech. V hlavě jim bušila jen myšlenka: proč nám tohle ukázala?

Později, když se vrátili do vesnice, jeden ze starců řekl, že za války bylo toto pole používáno jako popraviště. Lidé byli házeni do jámy a zasypáváni sněhem. A že od té doby tam v zimě chodí liška obecná – vždycky sama a vždycky tiše.

Kdokoli v ten den uslyší výstřel, už nikdy nebude moci stisknout spoušť.

A v lese, když budete pozorně poslouchat, občas stále slyšíte křupání sněhu – jako by někdo šel vedle vás a vedl vás tam, kde pravda leží pohřbená pod bílou přikrývkou.

…A teď, pokaždé, když v dálce vidím červenou skvrnu, nezvednu zbraň. Jen stojím. A dívám se.
Protože možná to nejsem já, kdo si vybírá kořist – je to liška, která si vybírá, koho k pravdě dovede.