Snímek našli náhodou, mezi zažloutlými papíry pokrytými prachem. Starý tisk, na okrajích lehce rozmazaný, jako by se ho sám čas snažil vymazat. Zobrazoval dvě ženy. Identické tváře, identické pózy, dokonce i záhyby jejich šatů se shodovaly, jako zrcadlové obrazy. Jen jeden detail všechno kazil: řetězy visící nad nimi nevrhaly žádné stíny. A žena vpravo, obrysovaná červeně, se dívala přímo do objektivu, jako by byla z desítek let daleko – přímo do očí každému, kdo se odvážil podívat.

Zpočátku si mysleli, že je to montáž. Jeden z archivářů se zasmál: „Další starý novinový vtip.“ Ale čím déle snímek zkoumali, tím méně si byli jistí. Instinktivně bylo jasné, že na této fotografii je něco nelogického. Pozadí tvořila cihlová zeď bez prasklin, světlo bylo rovnoměrné, bez záblesků. A přesto se vzduch kolem zdál zkreslený. Jako by objektiv zachytil nejen okamžik, ale cizí přítomnost.

Později si jeden z restaurátorů všiml: žena vpravo měla nepřirozeně rozšířené zornice a rty měla pootevřené – jako by si v tu chvíli uvědomila něco, co ostatní neviděli. Její pohled nebyl strachem ani bolestí. Bylo to něco jiného, ​​něco bezejmenného. Tenká hranice mezi vědomím a hrůzou.

Někteří tvrdili, že fotografie patří neznámému válečnému táboru. Jiní tvrdili, že je to záběr ze ztraceného filmu natočeného ve východní Evropě v 60. letech. Žádný archiv však autorství nepotvrdil. Žádný katalog takový snímek neobsahoval. Dokonce i odborníci na retušování připustili: „Taková textura světla se nedá zfalšovat.“

Proč obě ženy vypadají stejně? Proč řetězy visí, aniž by se dotýkaly jejich ramen? Proč vám z této fotografie běhá mráz po zádech, i když je to jen papír a stříbro?

Nevěděl jsem, co říct, dokud jsem sám neviděl originál. Nebyl v muzeu, ani ve sbírce, ale ve starém kufru nalezeném na půdě domu určeného k demolici. Kufr patřil starší ženě, která zemřela bez příbuzných. Mezi dopisy, recepty a zažloutlými pohlednicemi ležela právě ta fotografie – nepodepsaná, nedatovaná. Na zadní straně byla jen tři slova, napsaná třesoucí se rukou: „Všechno si pamatovala.“

Toho večera jsem dlouho nemohl usnout. Pokaždé, když jsem zavřel oči, se její pohled vrátil – přímý, chladný, jako by viděl skrz čas. Snažil jsem se najít vysvětlení. Možná dvojitá expozice? Možná vada filmu? Ale negativ ukazoval pouze jeden snímek, jeden okamžik. Žádné stopy superpozice, žádné stopy zpracování.

Pak jsem začal hledat ženy. Archivy, databáze, staré seznamy. A pak – náhoda: dokumenty z roku 1942 zmiňují dvojici dvojčat, uvězněných pod čísly lišícími se o jednu číslici. Obě jsou „pohřešované v akci“. Náhoda? Pravděpodobně. Ale zprávy obsahují zvláštní poznámku: „Jedna z nich řekla, že se vedle sebe viděla.“

Možná je to klam mysli. Možná fotografka prostě zachytila ​​světlo určitým způsobem a všechno ostatní je projekcí naší úzkosti. Ale proč tedy i digitální kopie vyvolává stejný pocit jako originál? Proč se při pohledu zdá, jako by se jedna z žen… lehce pohybovala?

„Chápeš, že to všechno jsou jen náhody, že?“ zeptal se mě kamarád, když jsem mu fotku ukázal.
„Samozřejmě,“ odpověděl jsem. „Jen mi vysvětli, proč se zdá, jako by mrkla.“

Ztichl. Oba jsme zírali na obrazovku a na okamžik se zdálo, že se čas zastavil. Světlo z monitoru se chvělo jako dech.

Stále neznám příběh této fotografie. Možná je to jen zvláštní iluze. Nebo je to možná důkaz, že minulost nezmizí, ale čeká, až se na ni někdo znovu podívá.

Od té doby už fotografii neuchovávám na očích. Leží v obálce, zapečetěná a schovaná. Ale někdy, když procházím kolem, se mi zdá, že cítím lehké šustění papíru – jako by někdo uvnitř chtěl, abych ji znovu otevřel.

A všechno to začalo jednou myšlenkou: „To je ale zvláštní fotografie.“
Teď už vím jistě – ta podivnost nebyla v tom.