Mezi náhrobky foukal vlhký vítr a tiskl mi k sobě límec kabátu. Stál jsem u hrobu svého syna – uplynuly čtyři měsíce, ale připadalo mi to jako včera. Čerstvá hlína, mramorová deska, fotografie s úsměvem, který už nikdy neuvidím.

Ticho náhle prořízl hlas:
„Pane…“

Otočil jsem se. Přede mnou stál chlapec asi sedmi let – bledý, s tmavými kruhy pod očima, s míčem v ruce. Vítr mu cuchal vlasy.
„Co tady děláte?“ zeptal jsem se. „Tohle není místo na hraní.“
Přistoupil blíž.
„Promiňte, pane. Ale musím vám něco říct.“

Chystal jsem se odejít – v takové dny jsem neměl náladu na rozhovory.
„Poslouchám.“ Chlapec se podíval na hrob, pak na fotografii.
„Včera si se mnou ten kluk hrál s míčem.“

Zatajil se mi dech.
„Co jsi říkal?“
„Stál tamhle, u těch borovic. Hráli jsme si dlouho, dokud se nesetřilo.“

Vnitro se mi sevřelo. Hloupá dětská fantazie, pomyslel jsem si. Jen dítě, které si spletlo obličej s fotografií. Ale hluboko uvnitř se něco chvělo – jako by někdo tiše otevřel dveře, které jsem už dávno zevnitř zamkl.

„Poslouchej, chlapče,“ podařilo se mi říct, „neopovažuj se takhle vtipkovat. To je můj syn. Je mrtvý.“

„Vím, pane,“ odpověděl chlapec až příliš klidně. „Ale řekl mi, abych ti řekl: ‚Tati, neplač. Jsem tady.‘“

Ta slova mě probodla jako studený vzduch.
„Kde bydlíš? Kdo jsou tvoji rodiče?“
„Můžu ti to ukázat. Nedaleko odsud.“ Pojďme, prosím.

Nevěřil jsem tomu. Ale stejně jsem šel. Procházeli jsme se mezi dlaždicemi, vítr něco šeptal ve větvích. Chlapec se zastavil u starého dubu.
„Tady.“

Na trávě ležel míč – červený, opotřebovaný. Takový jsem neviděl od pohřbu, ale znal jsem každý jeho centimetr: můj syn ho držel na fotografii. Koupila jsem mu ho sama k narozeninám.

„Kde jsi to vzal?“ zeptal jsem se a cítil, jak se mi třesou prsty.
„Dal mi ho. Řekl, že si už nechce hrát sám.“

Svět se mi rozbušil. Srdce mi bušilo někde v krku. Popadl jsem míč, ale byl studený jako kámen.
„Jak se jmenuješ, chlapče?“
„Tome. Bydlím nedaleko, támhle, za kostelem.“

Šel jsem za ním, ale když jsem zahnul za roh, uvědomil jsem si, že tam nikdo není. Prázdno. Jen vítr a listí pod nohama. Otočil jsem se – a málem jsem míč upustil. Byl mokrý… ale ne od rosy.

Večer jsem přišel domů. V obývacím pokoji byla fotka mého syna a stará krabice s jeho hračkami. Míč mezi nimi nebyl. Přísahal jsem si, že zítra nález vrátím na hřbitov.

Tu noc mě probudilo klepání. Tupý, stálý zvuk – bum… bum… bum. Míč se kutálel chodbou. Rozsvítil jsem – nic. Jen tiché žuchnutí o zeď.

Neusnul jsem až do rána. Vrátil jsem se na hřbitov. Na hrobě, vedle květin, ležel vzkaz přeložený napůl.
„Tati, děkuji ti, že jsi našel mého kamaráda. Už není sám.“

Třásly se mi ruce. Papír byl mokrý, ale ne od deště. Rozhlédl jsem se – chlapec nikde. Jen červený míč ležel pod dubem, přesně tam, kde byl včera.

Od té doby tam chodím každý týden. Někdy vidím otisky dětských bot ve vlhké zemi. Někdy slyším tichý smích. A pokaždé, když vzhlédnu k nebi, si pomyslím – možná jen nevíme, jak naslouchat těm, kteří odešli.

Koneckonců, láska, i když je pohřbená, stále volá tvé jméno.