Dveře se bouchly jako výstřel. Poslední zákazník odešel a zanechal po sobě vůni levné kávy a únavy. Zůstal jsem sám – jen hučení ledniček a pravidelné tikání hodin. Noc slibovala dlouhou dobu. Držel jsem v rukou malou kameru o velikosti knoflíku a cítil, jak mi srdce buší v krku. Všechno se mi zdálo jako šílenství, špehovat vlastní lidi. Ale když jablka, manga, chléb a sýr mizí den za dnem, ticho je nemožné.

Nainstaloval jsem kameru nad pokladnu, další do zadní místnosti a třetí u zadních dveří. Světla zhasla. Obchod se tiše vzdychl.

Ráno jsem dorazil dříve než všichni ostatní. Srdce mi bušilo jako školákovi přistiženému při lži. Začal jsem nahrávat… a ztuhl.

Na obrazovce se mihla známá postava – prodavačka Marina. Stála u regálů a otáčela se ke dveřím. Pomalu vytáhla z tašky malý balíček a já se připravoval na hořkost zrady… ale pak jsem si všiml: nebrala si ho – nechávala ho tam.

Z tašky vytáhla chleba, banány a pár jablek a vše opatrně uložila do krabice u zdi. Pak nahlédla za vitrínu a tichým šepotem na někoho zavolala:
„Pojď, zlato.“

Ze stínů se vynořil chlapec. Hubený, s velkýma očima, v nepadnoucí bundě. Rychle popadl jídlo, jako by se bál, že všechno zmizí. Marina se na něj usmála, pocuchala mu vlasy a tiše řekla:
„Jen to nikomu neříkej, dobře?“

Zíral jsem na obrazovku a nevěřil svým očím. Tohle nebyla krádež. Tohle bylo šetření. To „ztrácení“ se ukázalo být jejím nočním zvykem – krmit sousedovo osiřelé dítě.

Zpočátku jsem cítil hněv – na sebe. Za to, že jsem podezříval ty, kteří prostě zůstali lidmi. Pak se mi ale v hrudi zvedl další pocit – nepopsatelný, bolestivý. Jak si mám vysvětlit, že ve světě, kde každý bojuje o přežití, se někdo prostě vzdá toho posledního?

Neřekl jsem nic. Ani jí, ani ostatním. Prostě jsem vyndal paměťovou kartu a smazal nahrávku. Ten den jsem si koupil celou bednu ovoce a tiše ji položil ke stejné zdi.

Další ráno byla krabice opět prázdná. Ale byl k ní přidán vzkaz psaný dětskou rukou:
„Děkuji, strýčku. Už nemám hlad.“

Stál jsem uprostřed obchodu a najednou jsem si uvědomil – někdy hledáme zloděje, ale nacházíme laskavost, prostě skrytou za strachem z odsouzení.

Večer jsem znovu zapnul kamery. Ale ne kvůli sledování. Chtěl jsem se ujistit, že svět ještě neztratil své poslední světlo.

Teď, každý večer, když zavírám obchod, nechávám u dveří krabici s jídlem. Ať zmizí. Ať si ji vezme někdo jiný.

A upřímně… je mi jedno kdo.

Protože někdy jsou nejcennější ztráty ty, kterých jsme se vzdali dobrovolně.