V místnosti bylo ticho, když se otevřely dveře a ona vešla, jako by z jiné doby. Její bílé vlasy byly stažené do pevného drdolu, měla na sobě formální černý oblek, koženou aktovku a obnošené boty. Všude kolem ní byly mladé tváře, chytré telefony a sebevědomé úsměvy. Někdo zvedl obočí, někdo se zasmál. Jen letmo pohlédla na ceduli s nápisem „Pohovor. Backend vývojář“ a klidně se posadila ke zdi.

„Vážně? Programátor?“ zašeptala dívka s iPadem.
„Asi jsem se špatně dostal ke dveřím,“ zasmál se muž v mikině.

Smích byl tichý, ale ostrý. Lidé kolem ní se otočili zpět k obrazovkám a ona vytáhla z aktovky poznámkový blok. Ne notebook, ne tablet – starý, se záložkou a plnicím perem. Její prsty se pohybovaly rychle, jako by si kód vybavovala ne očima, ale kůží.

Když bylo oznámeno její jméno – „Anna Viktorovna Krylova“ – několik lidí si vyměnilo pohledy. Manažerka přikývla: „Pojďte dál.“

Místnost pro pohovory mě přivítala chladným světlem lampy a vůní kávy. U dlouhého stolu sedělo pět lidí: náborář, dva programátoři, architekt a ředitel HR. Na obrazovce byl testovací úkol: optimalizace databáze pro distribuovaný systém.

„Povězte mi o svých zkušenostech,“ řekla jedna z nich zdvořile, stále mírně skepticky.

„Psala jsem kód, když jste asi ještě chodila do školy,“ odpověděla klidně. „Assembler, pak C, pak Java, pak Python. Zvládla jsem pracovat v IBM, Oraclu a pak jsem se pustila do učení. Myslela jsem si, že to bude navždy. Ale děti vyrostly a já se začala nudit.“

Někdo zakašlal. Někdo odložil pero.

Přešla k tabuli a vzala si fix. Její bílý rukáv se lehce třásl, ale řádek kódu byl jasný, téměř krásný:
while (left <= right) { mid = (left + right) / 2; … }

„Optimalizace není o syntaxi, ale o logice. A o respektování paměti,“ řekla. „Stroje mají také své limity.“

Smích utichl. Nastalo ticho – takové, kdy se člověk najednou stydí za své vlastní vtipy.

O dvacet minut později dokončila své řešení, upravila si brýle a tiše se zeptala:

„Nějaké otázky?“

Jeden z programátorů přikývl, téměř omluvně:

„Opravdu jste pracoval na unixovém jádře?“

„Byl jsem v týmu, který testoval první stabilní verze. To bylo dávno. Tehdy počítače zabíraly půlku místnosti.“

Ředitelka lidských zdrojů se poprvé za celý pohovor usmála. Ostatní mlčeli, ohromení, jako by právě viděli osobu, která byla průkopníkem jejich profese.

Když odcházela z místnosti, jeden z mladých kandidátů se zeptal náboráře:
— „Kdo to vlastně je?“

— „Profesorka Krylová. Jedna z tvůrců raného protokolu pro distribuované výpočty. Díky jejím nápadům nyní máme to, čemu říkáte ‚cloudové systémy‘.“

Smích na chodbě ustal. Někteří si schovali telefony, jiní se neohrabaně odvrátili. Ale ona prostě vytáhla stejný zápisník a něco si malým, čitelným písmem zapsala. Možná nový nápad.

Zatímco se ostatní dohadovali o tom, kdo bude přijat, ona šla po ulici, kde se vzduch linul vůní podzimního deště a mokrého papíru. Na autobusové zastávce stála poblíž dívka z fronty. Plaše k němu přistoupila:
— „Promiňte… Můžu se vás na něco zeptat? Opravdu věříte, že v šedesáti můžete začít znovu?“

Žena se jí podívala přímo do očí:
„Co tím myslíte, začít znovu? Kód není věk. Je to myšlení. Buď je naživu, nebo mrtvý.“

Autobus zastavil, dveře se otevřely a ona zmizela v proudu lidí.

Večer se výsledky dlouze probíraly v kanceláři. Všichni se shodli: její řešení bylo nejpřesnější a nejrychlejší. Je ironií, že ho napsala ručně.

O týden později společnost oznámila výsledky. Na obrazovce se objevil seznam těch, kteří prošli. První řádek zněl: „Anna Viktorovna Krylova.“

A pod ním krátký podpis vedoucího oddělení:
„Zkušenost není to, co bylo. Je to to, co zůstává.“

…A na chodbě někdo znovu zašeptal:

„Vážně? Programátorka? V jejím věku?“
Teprve teď v šepotu byl respekt, ne opovržení.

A jako v zrcadle se odrážela první scéna – stejné ticho, stejné pohledy, ale jiný význam.
Protože někdy je to nejmodernější, co člověk může mít, jeho minulost.