Jel jsem domů v teplém slunci a poslouchal rádio, které mumlalo něco o večerních dopravních zácpách. Vzduch v autě voněl horkým plastem a ranní kávou. Semafor přede mnou blikal červeně. Zastavil jsem se, opřel se loktem o volant a instinktivně vzhlédl. Něco viselo přímo pod semaforem. Úzká, podivně zakřivená silueta.

Nejdřív jsem si myslel, že je to lano. Nebo možná kus plastové pásky zachycený ve větru. Ale ne – pohybovalo se to. Ne od větru, ale nějak… vědomě. Jako by to bylo živé. Vystrčil jsem hlavu z okna, abych se lépe podíval. A najednou všechno ve mně ztuhlo.

Byla to tlapka. Malá, sevřená, jako by měla křeč. Celé toto „lano“ bylo tělem kotěte, zaseknuté v kovové mříži. Viselo těsně nad červeným světlem, tiše se chvělo a vrzalo, téměř bezhlučně. Kolem stála auta. Lidé se dívali do svých telefonů. Svět šel dál – kromě něj.

Vyskočil jsem z auta. Někdo za mnou krátce zatroubil – podrážděně, městsky. Bylo mi to jedno. Běžel jsem k sloupu, ruka se mi držela horkého kovu. Srdce mi bušilo někde v krku. Kotě sotva dýchalo, oči mělo skelné, srst pokrytou prachem a benzínem. Nevěděl jsem, jak se tam dostalo, ale věděl jsem jedno: nebyl čas.

„Hej!“ křičel jsem na někoho, kdo stál na chodníku. „Pomoc, nemáte něco jako nůž?“

Muž v obleku vzhlédl, zaváhal, pak zavrtěl hlavou a odvrátil se. Dívka se sluchátky prošla kolem, stále s ušima. Cítil jsem tupý hněv, takový, co hoří zevnitř. Musel jsem použít klíče, hřebíky, cokoli, abych uvolnil popruh, ubohé zvíře zamotané v kovové výztuze.

Kotě najednou vydalo žalostný zvuk, jako by bolestí prorazil závan vzduchu. Ztuhl jsem, poslouchal – žil. Opatrně, téměř s modlitbou, jsem ho zvedl a přitiskl k sobě. Jeho malé srdíčko bilo tak rychle, že se zdálo, že každou chvíli zastaví. A v tom okamžiku jsem si uvědomil, jak křehké je všechno – život, pozornost, soucit.

Dal jsem ho do auta a zabalil ho do staré bundy. Projel jsem na červenou, na žlutou, bylo mi to jedno. Vítr tříštil do čelního skla, ručička otáčkoměru se chvěla a já se sevřel uvnitř: stihnu to včas? Vítr voněl benzínem a strachem. Každá vteřina byla jako nůž.

Nejbližší veterinární klinika byla tři bloky odtud. Dveře se bouchly a vítr se vřítil do chodby. Doktor se na mě podíval, na balíček v mých rukou a beze slova si ho vzal. Pět minut. Deset. Čas se zastavil.

„Přišel jsi právě včas,“ řekl nakonec. „Ještě trochu a…“

Nenechal jsem ho domluvit. Jen jsem přikývl.

Kotě přežilo. O týden později jsem si ho vzal domů – čistého, drzého, s malou jizvičkou na krku. Zase si hrál se slunečními paprsky na zdi, jako by se nic nestalo.

Ale pokaždé, když stojím na semaforu a zírám na červenou, vzpomenu si na ten den. A pokaždé se přistihnu, jak přemýšlím, kolik dalších „provazů“ vidíme, aniž bychom se pozorně podívali.

Někdy hrůza nespočívá v tom, co vidíme. Je v tom, kolem čeho míjíme.