Chladné ráno v pohoří Guangxi. Mléčná mlha se snáší po skalách, ticho zní hlasitěji než vítr. Starý muž sedí na svahu a trhá kořeny ženšenu – dlouhé jako žíly země. Vdechuje vůni bylin, jako by s nimi hovořil. Jeho dech je pravidelný, oči jasné jako led na vrcholcích hor. Toto je Li Qingyun, muž, o kterém se říká, že žil přes dvě a půl století.

Nepočítal roky. Počítal si dechy, prožíval dynastii za dynastií, viděl, jak se trůny hroutí, a nové císaře opakovat stejné chyby. Lidé přicházeli a odcházeli, ale on zůstal – jako kořen hluboko v půdě, kde věčnost voní vlhkostí a klidem.

Říká se, že se narodil v 17. století. V době, kdy Evropou stále otřásaly války, již sbíral byliny a učil studenty umění ticha. „Nespěchejte žít, chcete-li pochopit život,“ řekl. Jeho studenti se snažili sepsat recepty na dlouhověkost, ale on se jen usmíval. Recept nebyl v bylinkách.

Byl v dechu.

Každé ráno vítal slunce beze slova. Jedl lesní houby, pil pramenitou vodu, málo spal a ještě méně mluvil. Les byl jeho domovem. Kameny a vítr byly jeho přáteli. Někdy ho bylo vidět ve vesnicích – jeho lehká chůze, jeho nestárnoucí pohled. Staří lidé šeptali: „Byl mladý, když byl můj dědeček dítě.“

V archivech dynastie Čching byly nalezeny záznamy o tom, jak Li Čching-jün obdržel blahopřejný svitek k jeho dvoustému výročí. Později, ve 20. století, ho vojenští důstojníci vyfotografovali, ohromeni tím, že vedle nich stojí muž narozený ve Věku mečů – ve světě rádiových vln.

Ale to jistě není možné? Nebo prostě jen špatně chápeme lidská omezení?

Učenci hledali stopy mýtu: našli bylinkáře s podobnými jmény a analyzovali legendy. Všechno nasvědčovalo jednomu – v Číně vždycky žil někdo, kdo žil „příliš dlouho“. Ale kde končí realita a začíná pověra?

Jednoho dne se ho mladý student zeptal:
„Mistře, co dělá život dlouhým?“
„Zvyk,“ odpověděl.
„Co?“
„Být naživu. Každý den. Naplno.“

Nemluvil o nesmrtelnosti; mluvil o pozornosti. O tom, jak většina lidí dýchá, ale necítí vzduch vstupující do jejich hrudi. Nežil dlouho – prostě žil naplno. A to možná dělá celý rozdíl.

Existuje příběh, jak v předvečer své smrti shromáždil své žáky, podíval se k horám a řekl: „Udělal jsem všechno, co jsem měl.“ Pak zavřel oči a už je nikdy neotevřel. Bez bolesti, bez strachu, bez patosu. Jako by měnil své tělo, jako staré šaty.

Zvrat v tomto příběhu je jednoduchý: každý hledal zázrak ve svém těle, ne ve své mysli. Mysleli si, že tajemství spočívá v ženšenu, ale spočívalo v jeho schopnosti nezničit se spěchem, hněvem a strachem. Nežít v závodě s časem.

Je však moderní člověk schopen něčeho takového – mlčet celý den, naslouchat tichu? Je v nás místo pro pomalé dýchání, když všechno kolem nás vyžaduje rychlost?

Fotografie pořízená na začátku 20. století ukazuje tvář zvrásněnou jako starodávné trhliny ve skále a klidný pohled, jako by věděl něco, co se my nikdy nedozvíme. Možná skutečně žil déle než kdokoli jiný. Nebo možná prostě žil jinak.

Dnes se jeho jméno stalo symbolem lidského snu o překonání času. Ale kdyby slyšel slovo „věčnost“, pravděpodobně by se usmál: „Není před námi, je v každém nádechu.“

A zatímco my hledáme elixír, on možná jen pil vodu. A zatímco my se bojíme stáří, on možná viděl jeho rozkvétat.
A zatímco my se honíme za dlouhým životem, on prostě žil.

Od té doby uplynulo dalších sto let. Rádio ustoupilo internetu, impéria korporacím, ale legenda o muži, který dýchal po staletí, nevybledla. Protože pravda, stejně jako ženšen, roste pomalu, ve tmě.

A někde v horách stále slyšíte ozvěnu jeho dechu.
Stejně stálý.
Stejně živý.
Stejně věčný…