Světlomety zvýrazňovaly betonové podpěry, mokrý asfalt a mihotavé světlo motorky. Byly tři hodiny ráno. Vítr pod mostem hvízdal, jako by někdo šeptal. Zastavil se jen proto, aby upravil řetěz a zkontroloval motor. Ale někde stranou, v hlubinách tmy, uslyšel krátké, přerušované kvílení.
Nejdřív si myslel, že je to ozvěna. Nebo zraněná liška. Ale zvuk se ozval znovu – jasný, jako by někdo volal, ale neočekával, že ho někdo uslyší. Namířil baterku na chladný a vlhký zápach, který se line zezadu.
Na řetězu připevněném k kovovému trámu ležel pes – zlatý retrívr. Tlapky se jí třásly, oči, vybledlé, ale stále živé, zářily slabou důvěrou. Nedaleko stála miska s vodou a hračka: stará plyšová kachna, které chyběla půlka peříčka.
Dřepl si. Rána kovu, psí dech, kapky padající z mostu – to vše se slilo do jednoho zlověstně tichého rytmu. Z obojku jí visel složený kus papíru. „Nemůžu ji nechat zemřít v klidu, prosím, nenechte ji trpět.“
Ztuhl. Srdce se mu sevřelo. Pes sotva dýchal – břicho se jí nafouklo jako cizí závaží, pod kůží se napínal nádor. Zdálo se, že z ní byl vysát život, ale ocas se stále pohyboval – jako by ho, posledního svědka, vítala.
Už se natahoval po řetízku, aby ho sundal, když si všiml druhého vzkazu, zaklíněného mezi řemínkem a srstí. Dětské písmo, nerovné, se srdíčky v kroužku:
„Prosím, zachraňte Daisy. Je to všechno, co mi zbylo. Táta říká, že je čas, aby odešla, ale já vím, že andělé jezdí na motorkách. Modlím se, abyste ji našli. V jejím náhrdelníku je 7,43 dolaru – všechny moje peníze od Zoubkové víly. Nenechte ji zemřít samotnou. – Madison, 7 let.“
Cítil, jak se uvnitř něco zlomilo. Peníze skutečně zacinkaly – drobné zabalené v papírku. Svět se zúžil na dva dechy: jeho a psí. Všechno ostatní byl jen hluk.
Strhl řetěz, přehodil Daisy bundu a nastartoval motor. Vítr ho šlehal do obličeje, ale jen pevněji ho sevřel, když se řítil k nejbližší veterinární klinice. Motor řval, jako by byl čas na závody.
Doktor ho přivítal u dveří. Studené světlo, vůně antiseptika, bílý stůl.
„Je to šance?“ zeptal se.
„Pokud se dožije rána, bude to zázrak.“
Zůstal blízko. Seděl na podlaze, poslouchal kapající kohoutek a sledoval, jak se Daisyina hruď pod lampou pomalu zvedá a klesá. Noc trvala věčnost.
Za úsvitu fena otevřela oči – krátce a zamyšleně. Nevěděl, jestli vidí jeho, nebo dívku, která psala o andělech. Ale její ocas se znovu pohnul.
Myslel na dítě. Na to, jak možná někde teď leží vzhůru a čeká na zázrak. Rozhodl se, že ji najde. Alespoň přinese zprávu, že její modlitba byla vyslyšena.
O dva dny později Madison skutečně našel. Ne dítě – školní vzkaz, nalepený na dveřích domu na předměstí. Papír byl čerstvý. Stejná písmena, stejný obrys tužky. Jen podpis byl jiný.
„Děkuji, že jsi zachránil Daisy. Věděl jsem, že přijdeš. Budeme tam.“
Zaklepal. Nikdo neotevřel. Dům byl prázdný. Soused řekl, že rodina odešla před rokem, poté, co jim zemřel pes.
Stál ve dveřích a cítil, jak mu vítr šlehá do tváře. Otočil se k silnici. Na sedadle motorky ležela stará plyšová kachna. Nikdo ji tam nemohl dát.
Podíval se na obzor. Tam, kde svítilo slunce, se zdálo, že se něco zlatého pohybuje, jako sprintující atraktivita.
Usmál se. Protože si poprvé uvědomil – někdy andělé opravdu jezdí na motorkách.
A někdy se vracejí.