V místnosti bylo zvláštní chladno – ne kvůli teplotě, ale kvůli pohledu. Dívky seděly na kovových židlích v tenkých šedých županech, ruce na kolenou, oči sklopené. Vzduch byl plný vůně jódu a formalínu, smíšené s něčím nepolapitelně lidským – strachem. Po řadě kráčel lékař v bílém plášti a dělal si poznámky do složky. Za ním muž v uniformě sledoval každý jeho pohyb bez mrknutí oka.

Jedna z dívek zvedla hlavu – na vteřinu, jako by se chtěla nadechnout. V tu chvíli doktorova tužka ztuhla. „Číslo 24 – ověřeno,“ řekl suše. Ani slovo. Místnost se znovu ponořila do ticha, kde i dýchání znělo jako přiznání viny.

Oficiálně se jednalo o rutinní lékařskou prohlídku. Ve skutečnosti to byl rituál podrobení se. Zde neměřili krevní tlak, ale poslušnost. Nehleděli na zdraví, ale na loajalitu. Každý detail těla je součástí státní statistiky. Váha, výška, dokonce i textura pleti – všechno je zaznamenáno. Ale zprávy nikdy nezmiňují to nejdůležitější: že pod těmi róbami jsou živí lidé, ne jen ozubená kolečka.

Občas se mezi lékaři a úředníky objeví letmý pohled. Není tahle příliš bledá? Není příliš hubená? A proč tamta pláče? Dívce se podá ubrousek a všechno se zaznamená. V Severní Koreji přestává být lidské tělo osobním prostorem. Stává se z něj dokument, který lze přepsat.

Ale medicína by měla léčit, ne hodnotit, že? Jak rychle se lidstvo mění v nástroj kontroly, když mizí možnost volby. Tato „vyšetření“ se netýkají zdraví, ale testování fyzické zdatnosti. Pod rouškou zájmu o národ se skrývá starodávná myšlenka: stát je pánem těla a jednotlivec je jeho dočasným uživatelem.

Jedna zdravotní sestra zašeptala s obavami, jako by se přiznávala k nějakému zločinu: někdy vidí dívky nucené se úplně svléknout, a to i před mužskými úředníky. Oficiálně je to „kvůli přesným měřením“. Ve skutečnosti je to demonstrace moci. Jejich těla se stávají důkazem podřízenosti, aktem tiché přísahy.

Někdy, pokud úředník označí dívku jako „doporučenou“, může být poslána na „speciální výcvik“. Nikdo nevysvětluje, co to znamená. Některé skončí ve vládních institucích, jiné zmizí. Říká se, že některé se stanou „dary“ pro stranickou elitu. Ale ve společnosti, kde je kladení otázek zločinem, nahrazují pravdu fámy.

Jednou to prý jedna dívka už nemohla vydržet. Když jí lékař nařídil svléknout se, řekla: „Nepatřím k vám.“ Pár vteřin ticha – a pak se židle převrátila, stráže vstaly. Byla odvedena ven. Nikdo ji už neviděl. Toho dne ostatní plakali ne strachem, ale proto, že poprvé někdo nahlas promluvil o tom, co všichni cítili.

Paradoxem je, že Severní Korea tato vyšetření nazývá „humanitárními opatřeními“. Zprávy hovoří o „prevenci nemocí“ a „pozornosti věnované zdraví žen“. Fotografie ukazují úsměvy, sterilní pokoje, hrdé lékaře. A jen ti, kteří byli uvnitř, vědí, že úsměv je povinnou součástí uniformy.

Proč se tělo stává nástrojem politiky? Možná proto, že je těžké ovládat myšlenky, ale snadněji tělo. Stát se nebojí nemoci, ale individuality. A tělo je poslední pevností, kde může být člověk sám sebou.

Někdo řekne: „Je to jen vyšetření.“ Ale právě s „jen“ začíná podmanění. Nejprve vám dovolí změřit si výšku. Pak vám dovolí nahlédnout pod kůži. A pak už tělo není vaše. Patří myšlence.

Později večer, po dalším „vyšetření“, si jedna ze sester do zápisníku napsala: „Byly dnes obzvlášť tiché. Jako by chápaly, že i jejich mlčení je součástí zprávy.“ Tato věta jí zůstala vryta do paměti – jako diagnóza celé země.

A přesto se mezi těmito identickými tvářemi občas někdo podívá nahoru. Prostě se na zlomek vteřiny podívá přímo do očí úředníka, ale vzdorovitě. V tu chvíli něco v železném systému praskne. Protože žádná moc nemůže zcela ovládnout to, co žije uvnitř – dech, tlukot srdce, vzpomínku na svobodu.

Když se tělo stane majetkem státu, přestává být tělem – mění se v formu odcizení, zprávu, nástroj. Ale dokud je někdo stále schopen cítit stud, bolest nebo odpor, znamená to, že to, co žije uvnitř, nezemřelo.

A možná jednou, v té samé místnosti, dnes chladné a páchnoucí formaldehydem, někdo znovu zvedne hlavu. Jen teď – ne aby se nadechl vzduchu, ale aby řekl: „Nejsem číslo.“

A pak si lékař poprvé nic nezaznamená.