Dav mlčky zíral. Zdálo se, že i vítr zadržuje dech. Dva muži – obři, zahalení v dlouhých, tmavých róbách – stáli po obou stranách drobného muže. Jejich stíny, jako by z jiného světa, dopadaly na kámen – těžké jako vzpomínka. Jeden držel hůl, druhý si položil dlaň na zem, ruku dostatečně velkou na to, aby skryla lidskou hlavu. Fotograf se třásl – ne strachem, ale uvědoměním si, že fotografuje nejen lidi, ale ohrožený druh.

Tito obři byli nazýváni mnoha jmény – „poslední z kmene Makhta“, „stínoví lidé“, „strážci hor“. Kolik jich bylo – nikdo neví. Nezanechali po sobě žádný psaný jazyk, jen legendy. Legendy praví: když země ještě neslyšela zvuk strojů, muži vysocí jako stromy chodili po pláních a když se smáli, vzduch se chvěl.

Fotografie nalezená ve starém archivu vyvolala mezi historiky debatu. Realita, nebo zinscenované dílo? Montáž, nebo svědectví? Ale podívejte se pozorněji – na proporce, stíny, výrazy obličeje. Není tu žádné divadlo. Je tu ticho, prosté, dokumentární. Lidská maličkost mezi dvěma pilíři historie.

Kdo byli? Mutace? Kmen, jehož geny se propadly do písku? Nebo prostě větev lidstva, kterou příroda povolala zpět a považovala ji za příliš nepraktickou? Máme tendenci si myslet, že o minulosti víme všechno. Ale každá stará fotografie je oknem, kterým vane chlad neznáma.

„Byli opravdu tak velcí?“ zeptal se někdo a podíval se na fotografii.
„Velcí…“ odpověděl starý muž. „A nejen výškou.“

Řekl, že v místech, kde tito lidé žili, se zdálo, že země odráží ozvěnu jejich kroků. Kameny pod jejich nohama se nedrolily, ale hučely. Nestavěli si domy – žili v jeskyních, kde se stropy ztrácely ve tmě. Když se vydali do hor, pronásledovala je mlha. A pokud jeden z nich zemřel, jeho tělo nebylo pohřbeno – zůstalo stát, dokud vítr nesmazal jeho rysy.

Legendy? Možná. Ale co když každá z nich obsahuje zrnko pravdy, jako otisk nohy obra v zaschlé hlíně? Koneckonců, o neandrtálcích jsme se dozvěděli jen proto, že někdo narazil na kost. Možná svět prostě ještě není připraven připustit, že vedle nás kdysi existovala rasa lidí, jejichž srdce bila jiným rytmem.

V polovině 20. století se antropologové snažili vysvětlit fenomén obrů. Akromegalie, hormonální nerovnováha – to vše je pravda, ale jak si vysvětlit fakt, že jich bylo tolik? Že kroniky z různých kontinentů popisují stejné „obry“ s identickými rysy a zvyky? Že staré indické rukopisy obsahují řádky: „Přišli z hor a odnesli si s sebou ticho“?

Fotografie je němá. V tom je její síla. V tom je její kletba. Dva obři se nedívají do fotoaparátu, ale skrz něj – tam, kde pro ně skončil svět. A mezi nimi stojí muž, náš předek, symbol křehkosti. Vtipný, a přesto hrdý, jako by nechtěl přiznat, že stojí mezi dvěma legendami.

A přesto, existuje hranice mezi mýtem a pamětí? Mezi člověkem a tím, kým by mohl být, kdyby se nestal tak malým, jako je nyní? Možná tito obři nezmizeli fyzicky, ale vnitřně – stáhli se do nás, zanechali za sebou svou postavu, ale vzali si svou velkolepost.

…Fotograf odložil fotoaparát. Vítr zvedl prach a slunce oslepilo objektiv. O chvíli později byli pryč – jako by se rozptýlili. Zůstala jen fotografie, jediný důkaz, že na Zemi kdysi žili lidé, kteří se mohli dívat na mraky, aniž by zaklonili hlavu.

A nyní, když se díváme na tento záběr, v nás se znovu probouzí zapomenutá touha – po ztracených obrech, po nás samotných.

A stín jejich kroků se stále táhne déle než naše cesty.