Nad údolím se vznášelo teplo letního večera a z vinic se linula trpká sladkost. Vzduchem se vznášela další vůně – jemná, znepokojivá, jako by v noci rozkvetlo tajemství. Ženy ji vycítily jako první: vůně se dotkla jejich kůže, vkrádala se pod šaty a probouzela něco dřímajícího. Otočily se – a uviděly ho. Hubeného, ​​shrbeného muže v obnošeném fraku, tvář zjizvenou stopami nemoci. Ale jeho pohled byl, jako by viděl lidi ne očima, ale čichem – jako by cítil jejich duše podle jejich vůně.

Jmenoval se Benito Alvarado. A všechno, čeho se dotkl, se neměnilo ve zlato, ale v šílenství.

Do vesnice přišel bez peněz, přinesl si jen krabici s lahvičkami. Do víka byl vypálený nápis: „Laboratorium animae“ – „Laboratoř duše“. Pronajal si malý obchod na okraji města, kde zdi voněly plísní a mořem. Tam trávil dny mletím bylin, kapáním olejů a posloucháním kapek dopadajících do sklenice – jako by měřil lidské osudy.

První, kdo k němu přišel, byla lékárníkova žena. Pak vdova po kováři. Pak soudcova dcera. Všechny říkaly, že si chtějí jen koupit parfém. Ale brzy se jejich oči staly stejnými – bloudily, jako by slyšely hudbu přístupnou jen jim.

„Vyrábí lektvar z ďáblova těla,“ zašeptal kněz.

„Ne,“ odpověděly staré ženy, „on prostě zná ženy až příliš dobře.“

Benito to nepopíral. Jen se usmíval. Večer sedával u okna a sledoval, jak měsíční světlo prosvítá skrz vinné listy. Zdálo se, že vdechuje světlo jako vůni. Nebyl šťastný, ale v něm žila jakási zlomyslná radost – radost alchymisty, který sleduje, jak jeho experiment exploduje.

Jednoho dne ho zastihli u dveří vdané ženy. Její manžel se vrátil brzy. Ve vesnici vypukla bouře – křik, pochodně, kletby. Benito se nebránil. Řekl jen:
„Nerozumíš. Nejsem to já. Je to ten zápach.“

Jeho slova zněla jako nesmysl. Ale když ho táhli na náměstí, z davu se náhle vynořila jedna z žen – ta, která kdysi nosila jeho vůni. Zastavila se před ním, nadechla se – a zbledla.
„Není to ten zápach…“ zašeptala.
„Co jsi říkal?“ štěkl její manžel.
„Je to… jiné. Smrt je tady.“

Dav neposlouchal. Rány padaly jako déšť. Když všechno utichlo, ve vzduchu se vznášela vůně – levandule, santalové dřevo a něco dalšího, kovového, jako krev smíchaná s květinami.

Za úsvitu našla Benitova matka svého syna v obchodě. Neplakala. Naklonila se, prohrábla mu vlasy a zašeptala: „Byl jsi potrestán ne za hřích, ale za to, že jsi lidem připomněl, jaké to je toužit.“

Důkladně mu umyla ruce a položila malou lahvičku vedle jeho těla. Bylo na něm napsáno: Essentia amoris – „Esence lásky“.

Uběhla desetiletí. Vesnice zapomněla jeho jméno, ale v noci se ženy stále budily do slabé vůně, jako šepot levandule z dálky. Říkalo se, že kdokoli tuto vůni vdechne, bude snít o tom, koho kdysi miloval, a nikdy na ni nezapomene.

Jednoho dne chlapec, který si hrál na půdě starého domu, našel krabici s lahvičkami. Jednu otevřel a tiše se usmál.
„Voní to létem,“ řekl.

Od té doby ženy z vesnice opět začaly mizet. Vůni nesl jen vítr z hor – lehkou, jako vzpomínku na dotek.

A nikdo si nemohl s jistotou říci: byl Benito Alvarado zlý čaroděj, nebo jen první, kdo pochopil, že láska nezačíná v srdci, ale v dechu.