V kuchyni voněla vanilka. Ta domácí vanilka, která vás vykouzlí úsměv na tváři, vzpomene si na dětství a napije se horké kávy. Ana Maria de Jesus opatrně rozbalila dort a vdechovala sladkou vůni – narozeninový dárek od příbuzných. Dort vypadal dokonale: jemný krém, čokoládové lupínky, stuha kolem krabičky. Nikdo by o tom nepochyboval – láska, pozornost, oslava. Ale smrt už byla živá v každém nádechu.

O hodinu později držela telefon, prsty měla ztuhlé.
„Larisso… něco se mnou je…“
Hlas se jí třásl, dech přerývaný. Bez váhání se její dcera vrhla do nemocnice. Bílé chodby, sirény, lékař, který se jí ani nepodíval do očí. Ana zbledla jako papír, ale podařilo se jí zašeptat: „Dort…“

Larissa se vrátila domů pozdě večer. Byt stále voněl stejnou smetanou, ale teď se jí vůně zdála cizí, lepkavá, jako stopy zrady. Kousek zůstal na stole, jako by čekal. Možná z únavy, možná z nevíry – zkusila ho. Malý kousek. Jen jeden.

O několik hodin později se historie opakovala. Dcera skončila na stejném oddělení, kde nedávno byla její matka. Lékaři bojovali, ale její tělo už bylo otrávené. Dva životy, dva šálky v kuchyni, dva poslední dechy – jeden po druhém.

Policie v São Paulu brzy zjistila: dort doručil Leonardo, manžel Aniny neteře. Usmál se, když dárek předával, a řekl, že si jeho žena sama vybrala krém, doručila ho sama a popřála jí štěstí. Teď je to on, kdo sedí ve vězení. Jeho telefon byl plný vyhledávacích dotazů: „jak funguje jed z čisticích prostředků?“ „kolik stojí jed, než se zemře?“

Vyšetřovatelé zjistili: Ana své neteři často pomáhala s penězi. Pomáhala, dokud částka nebyla příliš velká. Hádka, ticho, zášť – z takových maličkostí rostou monstra. Možná se Leonardo rozhodl „urovnat věc“ navždy. Možná to věděla jeho neteř. Ale jak lze dokázat, že úsměv na oslavě byl poslední tečkou za vraždou?

Sousedé si je pamatují jako nejklidnější a nejlaskavější lidi. „Jsou pořád spolu,“ říká soused. „Jako matka a dcera ve filmu. Smích skrz zeď, vůně pečiva. A pak – ticho.“

Může se láska k milovaným stát pastí? Může se laskavé gesto – sdílení dortu, pozvání někoho, oslava – proměnit ve smrtící past? Věříme, že zlo přichází zvenčí, maskované jako nepřítel. Ale častěji se skrývá v rukou známých, v hlase, který nám přeje štěstí.

Když policie otevřela ledničku, byl tam další kus. Nedotčený. Dlouho na něj zírali, jako by v něm byla odpověď.

„Proč dort?“ zeptal se jeden z vyšetřovatelů. „Protože důvěra je vždycky sladká,“ odpověděl druhý.

Leonardo mlčí. Jeho neteř pláče. Sousedé hoří svíčky.
A dům, který voněl oslavou, nyní voní bělidlem a strachem.

Jen jedna věc přetrvává – pocit, že jeden z nich stále stojí u okna, čeká na zavolání a nevěří, že smrt může být zabalena do lepicí pásky.

A někde pod touto lesklou smetanou života se všichni bojíme, že se jednoho dne zakousneme do něčeho špatného.

Myslela si, že je to jen dort.
Ale někdy je sladkost jen zdvořilou tváří jedu.