V žaludku se mu sevřel uzel, jako by se dovnitř rozlilo lepidlo. Nathan seděl na sedadle řidiče nákladního auta s čelem opřeným o volant. V rukou držel prázdnou plastovou nádobu s nápisem Haribo Cola Jelly. 3 kilogramy. Šest a půl libry. Téměř nic v ní nezůstalo, jen lepkavý zápach karamelu a chemické „koly“, vrytý do kabiny jako varování napsané cukrem.

Neměl chuť na sladké. Jen cesta byla dlouhá, dálnice nudná a tyto žvýkací bonbóny se zdály být neškodným únikem z osamělosti. Prvních pár hrstí bylo radostných: příjemné křupavé, lahodná radost. Ale večer druhého dne začalo jeho tělo vydávat signály – nevysvětlitelnou tíhu, pot, třesoucí se ruce. „Přejedl jsem se,“ pomyslel si. A přesto znovu otevřel víko.

Třetí den ho bolest prudce zasáhla, jako by ho někdo bodl zevnitř. V žaludku se mu zvýšil tlak a dýchání se stalo mělkým. Pot mu stékal po zádech v ledových proudech. Vyklouzl z kabiny, zavolal sanitku a podařilo se mu jen říct: „Právě jsem snědl sladkosti.“

Když ho odvezli do nemocnice, sestry si vyměnily pohledy: jeho krevní tlak byl až k nebi, čelo měl pokryté studeným potem. První domněnka byla otrava. Testy však odhalily něco zvláštního: hladina želatiny v jeho těle byla tak vysoká, že část jeho střev doslova zmrzla.

„Snědl jste něco neobvyklého?“
„Jen žvýkací věci… hodně…“ zaskřehotal.
„Kolik?“ „Hodně?“
„Tři kilogramy. Přes tři dny.“

Ticho trvalo déle, než mělo. Ani lékař, zvyklý na urgentní případy, nevěděl hned, co říct.

Po CT vyšetření bylo jasné: akutní divertikulitida. Malé vaky ve střevních stěnách se zanítily, některé téměř praskly. Každý kousek bonbónu se ukázal jako past, naplněná želatinou, která odmítala opustit jeho tělo.

Místnost voněla antiseptikem a sladkým potem. Byl připojen na infuzi a zakázáno mu jakékoli jídlo. Tři dny – jen infuze a ticho. V hlavě mu stále zněla stejná otázka: „Jak můžeš zemřít na žvýkačku?“

Jeho tělo se bránilo. Teplota mu stoupla na čtyřicet, pak klesla a pak zase prudce stoupala. Sestra zašeptala:
„Buď trpělivý, tvé tělo se čistí.“
„Od čeho?“
„Od těch bonbónů.“

V jednu chvíli si myslel, že z té místnosti nikdy nevyjde. Ironicky: někdo, kdo dokázal řídit třicetitunový náklaďák, by si neporadil s kilogramy želatiny.

Když bolest konečně začala ustupovat, uvědomil si, že strach má chuť. Ne kovovou, jako po nehodách, ne krev, ale levnou colu. Tu samou, kterou žvýkal v domnění, že si kupuje radost na Amazonu.

O šest dní později byl propuštěn. Lékař klidně řekl:
„Máš štěstí. Obvykle takové případy končí perforací.“
«Co tím myslíš?»
«Střeva můžou prasknout.»
«Kvůli bonbónům?»
«Kvůli množství. Jakékoli ‘trochu víc než je norma’ je už jed.»

Opustil nemocnici a poprvé se nadechl vzduchu bez chuti cukru. V kapse měl krabičku žvýkaček – zvyk, vzpomínka. Podíval se na ni, zmáčkl ji a hodil do koše.

Někde za oknem duněla silnice. A najednou se zdálo, že celá tahle událost nebyla o bonbónech, ale o lidské chamtivosti po pohodlí. I my žvýkáme – zprávy, zábavu, souhlas. Až to uvnitř bolí.

A příběh skončil tam, kde začal: v tichu, v kabině kamionu, na silnici. Jenže teď, vedle volantu, neleží plechovka Haribo, ale lahev s vodou.
A myšlenka, na kterou nikdy nezapomene: i bonbóny můžou zabít, když je polykáte příliš hltavě.