Dveře se s bouchnutím zavřely, jako by se někdo snažil odříznout vlastní únikovou cestu. Vzduchem se linul kovový zápach a Ibrahim Yücel s těžkým výdechem zacvakl zámek na zadní straně hlavy. Klec mu se usadila na hlavě, studená, nepohodlná, a nedala mu šanci se poškrábat na nose. Zkoušel mříže – silné, tvrdohlavé, jako vůle někoho jiného, ​​kterou si dobrovolně vnutil. Okno odráželo muže, který svůj nejslabší impuls spoutal ocelí.

Dělal to každé ráno. Bez výjimky. Od 26 let kouření, s nesnesitelným stínem po smrti otce, se suchým kašlem, který ho v noci budil. Ibrahim poslouchal svůj vlastní dech a náhle si uvědomil: zvyk se stal vězením. Ale když už do vězení jdu, je lepší si ho postavit sám.

„Jsi si jistý?“ zeptala se ho žena a sáhla po klíčích.
„Když si nechám byť jen jednu, všechno to začne znovu.“
„Je to pro tebe nepraktické…“
„Jediné, s čím jsem se cítil dobře, bylo kouření. Všechno ostatní jsem toleroval.“

Světlo se filtrovalo skrz mříže v úzkých proužcích a ráno připomínalo mřížkovaný sešit, do kterého si každý den přepisoval život. Někdy si představoval, jak se poblíž line vůně tabáku, jako by kolem prošel někdo s cigaretou. A srdce mu bušilo jako hladovému muži, kterému se ukázal chléb. Ale seděl tam a skřípal zuby, dokud se vůně nerozplynula ve větru.

Měl pocit, jako by ho tato železná konstrukce dělala terčem posměchu. Lidé na ulici zírali, fotili se, smáli se. Někteří šeptali: „Je blázen.“ Jiní se divili: „Myslí to vážně?“ Ale byli i tací, kteří zírali déle než obvykle – příliš dlouho na to, aby to bylo možné jen tak soudit. V jejich pohledech se mihlo něco podobného respektu.

V polovině cesty se stalo něco nečekaného. V lékárně mu žena podala balíček nikotinových náplastí a tiše řekla:
„Nemusíš si tím procházet. Člověk je silnější než jeho zvyky.“
Chtěl tomu věřit. Dokonce si představoval, že teď by mohl sundat klec, narovnat se a volně dýchat. Že náplast skutečně dokáže nahradit dvacet šest let závislosti.

Ale ten večer, když byl na vteřinu sám, jeho ruka instinktivně sáhla do kapsy, jako by tam ten drahocenný balíček stále byl. Prsty se mu třásly. Hruď se mu sevřela, jako by mu někdo tiše zašeptal: „Jen jednou je v pořádku.“ A pak si uvědomil, že udělal chybnou odbočku. Náplast nebyla řešením. Ani rada. Řešení spočívalo v tom velmi chladném kovu, který mu bránil zvednout ruku k ústům.

„Nasadíš si ji zítra znovu?“ zeptal se syn tiše.
„Zítra se rozhodnu znovu žít,“ odpověděl.

Ten den málem vykřikl frustrací. Málem strhl klec. Málem to vzdal. Ale na chvíli se zarazil. V té pauze, kdy si člověk vybírá, kým bude dál. Bylo to tak každé ráno. Každý den malá bitva, o které nikdo nevěděl.

A jak čas plynul, jeho tělo se cítilo lehčí. Kašel zmizel. Obloha voněla jinak. Vzduch mu už neřezal v krku, ale zdálo se, že ho otevírá, jako dveře do nové místnosti. Všiml si, že se přestal rozhlížet po cigaretovém kouři. Že ráno nezačalo touhou zapálit si cigaretu, ale touhou jít dál.

Je zvláštní, jak jednoduchá je svoboda: někdy ji musíte postavit železnými mřížemi a předat klíče těm, kterým důvěřujete víc než sami sobě.

Dnes, když se Ibrahim dívá do stejného zrcadla, už nevidí muže v kleci. Vidí muže, který kdysi práskl dveřmi, aby zase normálně dýchal.

A nejúžasnější je, že poslední věta, kterou teď opakuje, zní stejně prudce, jako když se dveře práskly:
Nezamkl se sám – otevřel se sám.