Světlo dopadlo na dlaždici tak ostře, jako by prořezávalo vzduch, a v tu chvíli se po podlahové liště mihla tenká stříbrná čára. Pohybovala se s tak tichou přesností, že se zdálo, že s ní místnost dýchá. Dřepl jsem si, snažil se zachytit pohyb, a ucítil vlhkou vůni dlaždic po sprše. Byla to stříbrná rybenka – noční soused, kterého většina lidí pozná jen podle náhlého šustění.

Je to vtipné: dříve bych si myslel, že je to zmutovaný šváb nebo nějaký exotický pavoukovec. Ale roky studia mě naučily opak. Čím více jsem tohoto drobného tvora pozoroval, tím jasněji jsem si uvědomoval, že to není starověká příšera z doby dinosaurů, jak tvrdí pochybné zdroje. Jeho čeleď se objevila mnohem později, teprve asi před sto miliony let. Primitivní, ale překvapivě racionální, design přírody.

Něco jiného upoutalo mou pozornost: proč se přesně tak snadno usazují tam, kde žijeme? Odpověď byla téměř drzá. Potřebují vlhkost blízkou tropické a teplotu, v níž se nám pohodlně chodí naboso. Všechno ostatní si vezmou. Lepidlo, škrob, papír, kousky chitinu – zdá se, že tento malý kovový pruh na podlaze dokáže proměnit cokoli, co ukládá sacharidy, v potravu.

Přejel jsem prstem po dlaždici, aniž bych se jí dotkl, jako bych se snažil vycítit, kam zmizela. A najednou jsem si uvědomil něco zvláštního: navzdory své houževnatosti je rybenka křehká. Její čelisti jsou slabé, rychlost jejího běhu není tak vysoká, jak se zdá ve tmě. Její jedinou skutečnou zbraní jsou její stříbrné šupiny. Jakmile ji někdo chytí, ochranná vrstva jednoduše odletí a ona se vytratí, jako kapka rtuti proklouznoucí mezi prsty.

Pak jsem si vzpomněl na další paradox. Tytéž šupiny pak znovu dorostou. A nohy znovu dorostou. A tykadla. A ocasní nitky. Zatímco jiný hmyz je odsouzen k tomu, aby si po zbytek života nesl jakékoli zranění, rybenky se znovu a znovu svlékají, až třicetkrát do roka, a to i v dospělosti. Tato schopnost je téměř jako malá iluze nesmrtelnosti. Možná proto se dožívají až tří let – neuvěřitelná délka na tvora jejich velikosti.

Ale právě tam nastala ta záludnost. Čím hlouběji jsem se ponořoval do biologie tohoto tvora, tím více se fakta rozcházela s mým instinktivním strachem. Soudě podle jeho schopností by měl být dokonalým survivalistou. Ve skutečnosti je to ale ubohé, militantní nedorozumění: jeho plodnost je nízká, méně než sto vajíček za život; jakákoli agresivní konkurence, jako jsou švábi, je vyžene z bytu během několika měsíců.

Je téměř komické si uvědomit, že se bojíme něčeho, co se sotva vyrovná se samotným světem.

„Takže jsou nebezpeční?“ zeptal se mě jednou někdo.
„Nebezpeční?“ „Spíš plachí,“ odpověděl jsem.

Vyhýbají se světlu, vyhýbají se našemu jídlu, vyhýbají se kontaktu úplně. Objevují se pouze v noci, když vlhký vzduch ze sprchy stále přetrvává u podlahy. Nepřenášejí nemoci, neloví a nekontaminují jídlo. Nanejvýš mohou způsobit alergie, pokud je někdo přecitlivělý na drobné částice chitinu.

Přistihl jsem se, jak si kladu otázku, která se téměř vynořila sama od sebe: proč si tak snadno volíme strach tam, kde existuje pouze biologie? Možná proto, že noční pohyby na okraji zorného pole spouštějí prastarý instinkt ostražitosti? Nebo proto, že jsme podmíněni spojovat vše neznámé s hrozbou?

Znovu jsem rozsvítil – a tenký stříbrný proužek zablikal a zmizel, jako by se rozpustil v teplém vzduchu. Zkrácený okamžik, který zanechal pocit zvláštní úcty k tomu, čemu jsem se dříve stydlivě vyhýbal.

A pak se to vyjasnilo: všechno to začalo náhlým pohybem ve tmě a skončilo pochopením, že tento stín na dlaždici je jen jiná forma života, která se drží světa stejně tiše, jako se my držíme svého klidu.