Vylezl na tyč s jistotou člověka, který to udělal už tisíckrát předtím, i když mu ten den vítr řezal do obličeje a dráty vibrovaly jako napjaté struny. Hučení elektřiny bylo téměř fyzické – cítil ho v hrudi, ve spáncích, v konečcích prstů. Zkontroloval karabinu, vdechl kovovou vůni nástroje a začal pracovat jako obvykle. A právě v tu chvíli se ho něco jemně dotklo na zádech: malá kartonová silueta přivázaná k jeho opasku.

Křídla.

Visila na provázku, jako by mu připomínala, že tam nahoře není sám.

Vzpomněl si na to ráno. Jeho dcera stála před ním v pyžamu a v rukou držela barvu, velmi vážná, jako by mu nepodávala hračku, ale amulet.
„Tati, tohle… je pro tebe, abys se vždycky vracel.“
Chtěl se usmát, ale něco ho uvnitř zatáhlo – až příliš známý dětský pokus skrýt strach pod vrstvou kvaše. „Křídla?“
„Pravé,“ odpověděla. „Fungují, jen když si je obléknete.“

Od té doby s ním byly. I teď, když vzduch nahoře praskal chladem, když by i krok stranou znamenal příliš mnoho. A cítil, jak ho kus kartonu podivně svírá pevněji než jeho bezpečnostní pás.

Zával silnější vítr a on na okamžik ztratil rovnováhu. Ruka se mu třásla. Srdce mu vyskočilo do krku. Zaklel, znovu se postavil na nohy a téměř slyšel hlas své dcery: „Tati, slíbil jsi, že budeš opatrný.“

Usmál se. Ano, slíbil. Sliby dětem jsou vždycky nejtěžší ze všech.

Pokračoval v práci, ale uvnitř cítil stejné emocionální záchvěvy: napětí z každého pohybu a tiché uvolnění z vědomí, že na něj dole čekají. Proč nás právě ta dětská péče dělá pozornějšími? Proč nám strach někoho jiného o nás brání v tom, abychom byli neopatrní?

V jednu chvíli se zdálo, jako by se někdo poblíž zvedal. Zvláštní zvuk, jako kroky na kovu. Prudce se otočil – nikdo. Jen jeho vlastní dech, dlaně vlhké napětím… a křídla třepotající se ve větru. Falešné otočení, které mu sevřelo srdce. Ale zároveň mu připomnělo: tato práce nestrpí žádné iluze.

„Tati, co když spadneš?“ zeptala se jednoho večera, když si myslel, že už spí.
„Mám vybavení,“ odpověděl a snažil se znít sebejistě.
„A mám křídla,“ řekla. „Jen pro případ.“

Sevřel jí ramena a uvědomil si: dětský strach nebyl slabost. Byla to láska v podobě úzkosti.

K poledni slunce stoupalo výš, světlo se stalo ostřejším a oslepovalo kovové části. Muž dokončil práci, zkontroloval poslední šroub, zajistil nástroj. Teprve pak si dovolil krátkou pauzu. Dotkl se prsty kartonových křídel – byla teplá, jako by držela sluneční světlo.

Když sestupoval dolů, uslyšel smích jednoho ze svých kolegů:
„Pořád je nosíš?“
„Samozřejmě,“ odpověděl.
„Proč?“
Díval se na křídla, jako by byla něco výrazně těžšího než karton.
„Protože jsou to nejspolehlivější, co mám.“

Kolega chtěl vtipkovat, ale zmlkl. Někdy si dospělí rozumí ne slovy, ale mlčením.

Doma na něj dívka už čekala u okna. Všimla si křídel jako první.
„Nesundal jsi je!“
„Slíbil jsem,“ řekl.
„Takže… pomohly?“ Naklonil se k ní a pohladil ji po hlavě.
„Vždycky pomohou.“

Ten večer ho znovu požádala, aby se otočil ke světlu a zjistil, jestli vítr nerozcuchal její dárek. Křídla byla celá. A když ho objala, její prsty se nechtěně dotkly provázku a muž najednou ucítil tu nejpodivnější věc: jako by ho tato křehká konstrukce skutečně bránila v pádu.

Někdy bezpečnost nespočívá v tom, čeho se držíme. Je v tom, co drží nás.

Druhý den, když znovu stoupal, uslyšel za sebou známý šustivý zvuk. Křídla se třepotala – a v tom pohybu bylo všechno: strach, láska, prosba, naděje.

A v tu chvíli pochopil:
dokud s ním budou tato křídla, nikdy nebude sám ve výšinách… i kdyby kolem byla prázdnota a vítr.