Praskání ohně zní skoro jako smích – suchý, drsný, posměšný. Dole u vchodu lidé křičí a mávají rukama, ale Jermaine se na ně už nedívá. Chytí se kovové hrany sousedního balkonu a vytáhne se nahoru, ignoruje palčivou bolest v kyčli. Čtrnáct pater nad ním je byt jeho matky. A každá vteřina se vleče jako rozžhavený drát.

Kouř voní spálenou gumou a sazemi, někdy jako ostrý plast. Světlo z plamenů se mihotá na skleněných panelech a zdá se, jako by budova chrlila oheň. Někde uvnitř houkají sirény – hasiči se snaží dostat dovnitř, ale policie zablokovala vchod. Výtah stojí. Schody jsou zablokované. Lidé křičí. A on stoupá.

V pátém patře se mu začínají třást ruce. Slyší hlas zdola: „Hej, kámo, lehni! Je to moc nebezpečné!“ Ale nemá čas poslouchat. Stejně jako neslyší sám sebe – ten vnitřní hlas, který někde hluboko uvnitř stále šeptá: „Co to děláš?..“ Odhodlání přehlušuje pochybnosti.

S každým metrem se vzduch otepluje, tlak horka tlačí na jeho kůži. Balkony se zdají být rozžhavené – kovové zábradlí mu pálí dlaně. A přesto se nezastaví. Hněv na osud, strach o matku, vzpomínka na její tichý hlas – to vše se slévá do jediného cíle. Stoupá dál.

V devátém patře se stane něco zvláštního – muž na balkóně náhle natáhne ruku s lahví vody. „Tady, do toho! Zvládneš to!“ Jermaine popadne lahev a opláchne si ruce vodou, cítí krátkou, téměř bolestivou úlevu. A to je falešný obrat: zdá se, že mu dojde dech, zhroutí se a spadne zpět. Místo toho se ale něco v něm pohne – zrychlí.

Zbývají tři patra. Prsty ho bolí. Ramena ho pálí. Srdce mu jako by bušilo v spáncích. A přesto stoupá. Dosahuje 15. patra. Kleštičkami na drát strhává zámek z mříže. Dostává se dovnitř. Byt je tmavý a zakouřený, ale jeho matka leží připoutaná k posteli – živá, vyděšená.

„Přišla jsi…“
„Samozřejmě, že jsem přišla.“
„Myslel jsem si…“
„Já vím.“
A u tohoto slova se věta přeruší, jako by se sám vzduch nechtěl hned vzdát svého významu.

Pomáhá jí nahoru, podpírá ji, vede ji na balkon. Dole už jsou namířeny reflektory a hasičské žebříky. Netáhne ji dolů stejnou cestou – předá ji hasičům a teprve pak znovu začíná sestupovat po fasádě, protože výstup je cestou naděje a sestup je cestou důkazu.

Než sestoupí, dav už to ví. Někdo natáčí. Někdo vzlyká. Někdo šeptá: „Superhrdina…“ Ale on se na ně nedívá – dívá se na okna v patnáctém patře, kde teď stojí jeho matka.

Pak se bezradostně ušklíbne: „Nejsem superhrdina. Prostě jsem tam dole nemohl vystát.“ A tato fráze je příliš lidská, příliš jednoduchá, než aby se o ní dalo polemizovat.

O pár dní později je nazýván Spider-Manem z Filadelfie. Noviny o jeho činu diskutují. Zprávy ukazují záběry, jak leze po balkonech. Ale uprostřed všeho toho rozruchu zůstává nejdůležitější scéna ta, kde prostě jen dělá malé krůčky po hořící zdi a překonává strach, bolest a výšky.

Praskající oheň, který doprovázel jeho výstup, nyní zní jinak – jako kulisa příběhu, ve kterém se muž povznesl nad plameny. Protože jednoho dne začal stoupat – a nedíval se dolů.