Od prvního okamžiku se kosmetička naklonila blíž k klientčiným řasám a náhle ztuhla, jako by si všimla něčeho příliš malého na to, aby to byla náhoda. Světlo lampy se odráželo v jejích zornicích, vůně antiseptika se mísila s sotva znatelným aroma krému a v tomto téměř sterilním tichu zahlédla nepatrný pohyb tam, kde by žádný být neměl. Z úst jí vyklouzla slova: „Musím zavolat oftalmologa.“ Klientka se zamračila – řasy? Byly to jen řasy. Jak z toho mohla pramenit úzkost?

Když dorazil oftalmolog a požádal ji, aby se podívala k oknu, paprsek denního světla jí přejel přes víčka a jeho oči se náhle staly pozornými a ostražitými. Tato pozorování trvala několik vteřin, ale zdála se jí jako věčnost. Ustoupil a tiše řekl: „Máte zánět očních víček.“ Slova visela mezi nimi. Bylo to poprvé, co tento termín slyšela. Zaplavil ji zvláštní pocit nejistoty: co to vůbec znamená?

Lékař se posadil naproti ní a klidně, téměř jemně jí to vysvětlil. Pro stydké vši se usazovaly jinde, než se očekávalo – na řasách a okrajích očních víček. Už jen to znělo jako narušení obvyklého režimu. Klientka zavrtěla hlavou: „Je to chyba? Pravděpodobně jen podráždění…“ V odpověď jen zavrtěl hlavou. Svědění, zarudnutí, pocit písku v očích – to byly známé příznaky, ale ne tam, kde by se obvykle hledal zdroj problému.

Když se snažila vzpomenout si, odkud to mohlo pocházet, došlo k podivnému zvratu událostí. Zpočátku se přesvědčovala, že to souvisí s make-upem nebo novou řasenkou. Možná alergie? Analýza situace však vedla k něčemu jinému: nedávná lázeňská dovolená s přáteli, sdílení ručníků, „vyzkoušejte můj oční krém“… Slova lékařky se opakovala: „Nikdy nepoužívejte kosmetiku někoho jiného.“

Tiše se zeptala: „Ale jak je to vůbec možné? Oči… nejsou nejčistším místem na obličeji?“ Lékař se na ni podíval trochu vážněji a poznamenal: „Často věříme, že určité oblasti těla jsou chráněny před čímkoli, co považujeme za trapné nebo neslušné. Ale příroda se našimi konvencemi neřídí.“

Nikdo v ordinaci se ji nesnažil ztrapnit ani ji obvinit. Naopak, vypadalo to, jako by všichni chránili její důstojnost. Lékař nabídl léčebné postupy a doporučení a najednou se rozhovor stal téměř důvěrným. Vysvětlil, že takové případy jsou vzácné a lze je snadno zaměnit s blefaritidou – běžným zánětem řasových folikulů. Proto mnoho lidí trpí tímto problémem celé týdny a myslí si, že je to jen namáhání očí nebo nedostatek spánku.

Naslouchala a pomalu se vracela k myšlence, která se zdála téměř filozofická: jak často posuzujeme příčiny, aniž bychom se podívali na zdroj? A proč je pro nás tak těžké přijmout, že neobvyklé problémy se mohou objevit na těch nejneočekávanějších místech?

Když se chystala odejít, zastavila se u zrcadla. Její pohled se zastavil na řasách, které se jí dříve zdály jen jako další část obličeje, bezmyšlenkovitý detail. Teď se staly připomínkou toho, že pozornost je formou sebeúcty. Kosmetoložka tiše dodala: „Při sebemenším nepohodlí okamžitě vyhledejte lékaře. Nesnášejte to.“

Přikývla. A když se za ní zavřely dveře ordinace, v hlavě jí zněla první věta, která to všechno začala… jen teď v opačném smyslu – někdy jsou to právě řasy, které odhalí něco, co není hned zřejmé.