Stál před soudem s dlaní pevně položenou na stole a mluvil tiše, ale tak jasně, že ho všichni poslouchali. Jeho hlas netlačil na nervy, ale spíše je obklopoval. Jeho soupeřka sklopila oči, státní zástupkyně mlčela, soudce si lehce opřel bradu a naslouchal každému slovu. Někdo by mohl říct, že je to talent. Jiní by mohli říct, že je to dar přesvědčování.

Nepoužíval grandiózní argumenty – pouze přesné, téměř průhledné. A pokaždé jeho klient vyšel ze soudní síně svobodný, čistý, ospravedlněný. Dvacet šest případů za sebou. Ani jedna porážka.

Někdy si dopřál tento detail – jemné křídové počítání uvnitř aktovky: 19… 20… 21… drobné známky vítězství. Pokud jste pozorně poslouchali, téměř jste cítili křídu – suchou, školáckou.

A přesto… je možné, aby člověk bez právnického vzdělání – jak se později ukázalo, bez licence, a dokonce i bez univerzitního vzdělání – měl tak sebevědomý smysl pro zákon? Nebo možná i smysl pro lidi?

Jednoho dne ho v chodbě soudní síně zastavil starší právník – skutečný, titulovaný.

„Promiňte,“ řekl, „kde jste studoval?“

„Nikde,“ odpověděl klidně.
„Co tím myslíte, nikde?“
„Já jen poslouchám lidi.“

Znělo to skoro jako filozofie, ne jako zpověď.

Mikroscéna: soudce si sundává brýle a dívá se na něj přes obroučky.
Myšlenka-pozorování: někdy pravda mluví hlasitěji než všechny zákony.

Den jeho zatčení byl tichý. Nebránil se. Jen sledoval, jak se uzavírá spis v jeho posledním případu. Jako by to nebyl konec, ale logický bod, který už do příběhu vepsal.

„Proč jste to udělal?“ zeptal se jeden z policistů, ne hrubě, skoro s úctou. „Neviděl jsi?“ odpověděl klidně. „Pomáhal jsem těm, které nikdo nechtěl poslouchat.“

Zdálo se, že tato slova visela ve vzduchu. Nebyla to výmluva. Spíš postřeh o světě.

V tu chvíli se ukázalo: jeho síla nespočívala v zákonech. Ale v lidském naslouchání – vzácném, pozorném naslouchání.

A pak přišel jemný zvrat: někteří z jeho klientů se po zatčení dobrovolně dostavili k soudu – ne aby obvinili, ale aby je podpořili. Říkali, že jim obnovil smysl pro důstojnost. Že dělal víc než jen právníka – dával jim pocit, že jsou slyšeni.

Odkud pochází právo obhajovat jiného člověka? Z dokumentu na zdi… nebo ze schopnosti vidět v něm živého člověka?

Otázka se tiše chvěla ve vzduchu jako osamělá struna.

Pauza.

Když ho odváděli, otočil se jen jednou – stejně klidně a bez emocí. A teď první scéna zněla jinak: ne právník stojící sebevědomě u soudu… ale muž, který se naučil naslouchat tichu mezi slovy.