A pak se všechno zlomilo.

Nejdřív to byl jen zvuk. Jemný, skoro neslyšitelný, jako když praskne tenká skleněná vlákna. On prudce vydechl. Ne bolestně — spíš jako člověk, který najednou ztratí vnitřní oporu. Jeho ramena povolila, prsty se lehce zachvěly a v jeho tváři se rozlila popelavá bledost.

„To nic není…“ zašeptala jsem, i když jsem sama měla pocit, že se mi pod nohama houpe zem.

Nebyla to pravda. Začal dýchat nepravidelně, kolébka se lehce naklonila, několik hostů vykřiklo. A tehdy jsem viděla ten výraz — ne zmatený, ne vyděšený. Vinný.

Jako by věděl, že se tohle jednou stane.

Chytila jsem ho za ruku, ale on ji pomalu stáhl, skoro něžně… a přesto s bolestí, kterou jsem cítila až v kostech.

A pak promluvil.

„Odpusť mi…“ Jeho hlas zněl, jako by každé slovo musel vyrvat ze sebe. „Odpusť, že jsem ti to neřekl dřív.“

Všichni ztichli. Hudba, smích, šepot — nic nezůstalo.

„Tenkrát… před svatbou…“ zhluboka se nadechl. „To nebyla obyčejná nehoda. Nebyla to náhoda. Někdo mě chtěl odstranit.“

Chvíli jsem jen stála. V hrdle sucho, v hrudi ledový kámen.

„Cože?“ Chtěla jsem se zasmát, říct mu, že to nedává smysl. Ale jeho oči byly příliš vážné. Příliš unavené.

„Viděl jsem něco, co jsem vidět neměl,“ pokračoval. „A od té chvíle… někdo sleduje každý můj krok. A poslední měsíce i tvůj.“

V sále se zvedla vlna neklidu. Lidé se začali ohlížet, někdo sáhl po mobilu, někdo se postavil, jako by chtěl odejít.

A v okamžiku, kdy jsem se snažila pochopit, o čem to mluví, jsem si všimla muže, kterého jsem nikdy předtím neviděla.

Stál mezi hosty. Nepohnul se. Krátké tmavé vlasy, přísná tvář, oči… oči tak chladné, až mi zamrazilo v zátylku. Díval se na nás, jako lovec sleduje kořist, která udělala chybu a přiblížila se příliš blízko.

A když se naše pohledy setkaly, lehce — opravdu jen nepatrně — kývl.

To malé gesto bylo horší než výkřik.

V tu chvíli jsem pochopila, že všechno, co jsem si myslela o našem životě, bylo jen tenkou vrstvou na povrchu. A pod ní čekalo něco temného, co nenávidělo světlo.

Náhle jsem cítila, že se mi třese hlas, ale přesto jsem se k němu naklonila a řekla slova, která nikdo nečekal:

„Jdu s tebou. Ať už je pravda jakákoliv.“

Hosté lapali po dechu. Někdo se rozplakal. A muž mezi nimi — ten s chladnýma očima — udělal krok dopředu.

Krok, který změnil svatební den ve chvíli na hraně.

Krok, po kterém už nic nezůstalo stejné.