Nakrájel jsem pár plátků, snědl je a zbytek schoval do lednice. Všechno působilo naprosto normálně. Žádný zápach, žádná divná barva. Prostě obyčejný den.

A pak přišlo ráno.

Vytáhl jsem ten samý salám, položil ho na prkénko a vzal nůž. Jenže hned první řez byl… divný. Jako by se čepel zarazila o něco tvrdého, co tam rozhodně nemělo být. Napadlo mě, že salám možná přimrzl. Ale když jsem zkusil říznout znovu, nůž se prudce zastavil, jako by narazil na kov.

Sklonil jsem se blíž.
A uviděl lesk. Kovový odlesk uvnitř masa.

Nejdřív jsem si myslel, že je to nějaký úlomek z výroby, jakási nešťastná náhoda. Ale když jsem růžovou hmotu opatrně rozhrnul, skoro se mi zastavil dech:

Uvnitř salámu byla schovaná flashka. Malá, obyčejná, pár gig.

Celým tělem mi projel mráz. Já jsem z toho už jedl.
Ale zvědavost byla silnější než odpor.

Zapnul jsem počítač.
Zasunul flashku.

A to, co se objevilo na obrazovce…

Objevila se jen černá plocha. Žádné složky, žádný text. Jen ticho, které působilo až nepřirozeně. Už jsem chtěl flashku vytáhnout, když se najednou objevil jediný soubor. Bez názvu. Bez přípony. Prostě bílý obdélník. Jako štítek na šuplíku v márnici.

Otevřel jsem ho. A hned v prvních vteřinách jsem se přestal cítit jako někdo, kdo našel něco cizího — spíš jako někdo, kdo našel něco svého, o čem by raději nevěděl.

Bylo tam video.
A na něm moje kuchyň. Můj stůl. Můj nůž. Můj salám — ještě nerozkrojený.

Vteřinu jsem nechápal.
Pak na obrazovku vstoupil muž.
A já poznal vlastní kabát. Vlastní vlasy. Vlastní chůzi.

Byl jsem to já.
Jenže dělal jsem něco, co jsem nikdy neudělal.

Na videu jsem otevíral salám, ale nejedl jsem ho. Ne. Zvedl jsem okraj, zasunul dovnitř flashku, uhladil povrch a balíček položil zpět do lednice. Jako by to byla rutina, kterou dělám už roky.

V žaludku se mi stáhl ledový uzel.
Tohle nebyl žádný deepfake. Čas záznamu odpovídal. V tu dobu jsem byl doma.

Jenže… proč si to nepamatuju?

Video přeskočilo. Následující záběr byl tmavší, roztřesený. Kamera byla někde v kapse. Slyšel jsem kroky. A pak… svůj hlas.

— Všechno je připravené. On to najde. Vždycky to najde.

Zvedl se mi žaludek. Já nic takového nikdy neřekl.

A pak se na obrazovce objevilo datum. Zítřejší.

Podíval jsem se znovu do složky.
Byly tam další soubory. Desítky.
S daty, která ještě nenastala.

Otevřel jsem další. Dětský pláč. Tmavá místnost. A já — držím v rukou malé dětské botičky a tvářím se, jako bych se snažil vzpomenout na něco, co mě ničí.

Na obrazovce se objevila věta:

„PŘESTAŇ ZAPOMÍNAT.“

Cítil jsem, že v místnosti už nejsem sám.

A pak se na obrazovce objevila poslední zpráva:

„Zítra ti flashku vrátí. V tom samém salámu. Zase si ho koupíš. Zase všechno zapomeneš. Zase všechno uvidíš.“

Vypnul jsem počítač.
Vyhodil salám.
Vyhodil nůž, prkénko, sáček — všechno.

Ale o deset minut později někdo zazvonil.

Podíval jsem se přes kukátko.
Na rohožce ležel nový nákupní sáček z obchodu.

A v něm…
ten samý salám.