Jako by se vzduch stáhl, napnul, odmítal pustit to, co tam dole už příliš dlouho čekalo. Policisté ani nemluvili – jen vyměňovali krátké, neklidné pohledy. Pes přitom stál nehnutě, srst měl vztyčenou a vrčel tak tiše, až to působilo mnohem hrozivěji než hlasité štěkání.

„Vidíte to?“ zašeptal jeden z nich.
„Počkej… něco tam je,“ odpověděl druhý a skoro si lehl na shnilý okraj podlahy, riskujíc, že se propadne.

Na dně to zpočátku vypadalo jen jako chaotická hromada haraburdí. Rozhozené prkna, starý koberec, kusy látky. Ale kamera, spuštěná na kabelu, postupně zaostřovala a začala kreslit tvar, který se nedal přehlédnout. A už vůbec ne vysvětlit.

Uprostřed jámy stálo staré křeslo. A v něm seděla postava.
Ne mrtvá… ale ani živá v tom smyslu, jak jsme na to zvyklí.

Tělo bylo sešlé, téměř vysušené, ale drželo se vzpřímeně, jako by někdo pečlivě usadil člověka, který měl stále čekat. Ruce ležely na opěrkách klidně, skoro důstojně. Hlava byla lehce nakloněná – přesně tak, jak se nakloní člověk, který chce zaslechnout něco, co ostatní neslyší.

„To je… mumie?“
„Ne. To je… moc čerstvé. A moc divné.“

Slovo „divné“ se rozšířilo místností jako chladná vlna. Pes najednou zakňučel a ustoupil, jako by mu někdo sáhl na páteř ledovou rukou.

Policisté se rozhodli slézt dolů. Ne proto, že byli odvážní – ale protože by si nikdy neodpustili, kdyby to neudělali. Žebřík spustili opatrně, a když první z nich došel až dolů, ucítil zvláštní vůni. Ne zatuchlinu. Ne rozklad. Ale něco teplého. Něco živého.

Když přistoupil ke křeslu blíž, ztuhl. Na zemi kolem totiž neležely jen odpadky. Byly tam desítky dětských hraček. Plyšáci, autíčka, malé panenky. Srovnané do úhledných hromádek, jako by je tam někdo ukládal každý večer.

Natáhl ruku a zvedl malého plyšového králíčka.

A tehdy se postava v křesle pohnula.
Ne prudce. Ne jako přízrak. Prostě pomalu a unaveně, jako člověk, kterého probudili z příliš dlouhého spánku.

Její oči se otevřely. A v těch očích byla zvláštní prázdnota – ne ta mrtvá, ale ta, která vzniká, když někdo příliš dlouho hledí do temnoty, až si začne myslet, že ona hledí zpět.

„Pomozte…“ zašeptala postava. „Oni jsou pořád tady.“

Policista ucítil, jak mu kůže na zátylku ztuhla.
„Kdo oni?“

Postava zvedla prst a ukázala na stín za křeslem.

Svítilna odhalila v zadní části jámy malý, nízký otvor, který připomínal vstup do podzemní chodby. Kamera zachytila uvnitř slabý záblesk… odraz.

A pak další. A další.
Desítky drobných, lesklých odlesků.

Vypadaly jako oči.

A byly příliš blízko.
Příliš početné.
Příliš nehybné na to, aby patřily dětem.

Jako by tam dole někdo – nebo něco – čekalo.
Pozorovalo.
A jen se rozhodovalo, kdy vystoupí do světla.