Něco, co zůstalo v archivech jako zapomenutý technický problém, který už nikoho nezajímá. Ale hned první sestup dronu nám ukázal, jak strašně jsme se mýlili.

Kamera se rozsvítila a světlo se odrazilo od něčeho, co rozhodně nepatřilo do žádné důlní dokumentace.
Stovky dlouhých beden.
Pečlivě uložené do spirály, která se ztrácela v temnotě, jako by ji aranžovala lidská ruka posedlá dokonalou geometrií… nebo něco, co si lidskou ruku jenom půjčilo.

Nikdo nechápal, kdo to udělal. Ani proč.
Geologové — běžně skeptičtí, skoro arogantně racionální — odmítli vstoupit dovnitř. Prý „něco není v pořádku“. Prý „tady logika přestává platit“.

Dron klouzal níž.
Prostor byl podivně tichý — až příliš. Echo se nevracelo zpátky, ale někam do stran, jako by chodba nebyla pevná, jako by se uspořádání měnilo s každým naším dechem.

A pak se to stalo.

Mezi bednami se pohnula stínová čára.
Ne prudce. Ne výhružně.
Spíš nenápadně… jako když se probouzí něco, co čekalo příliš dlouho.

„Viděli jste to?“ ozval se hlas za námi.

Dron zamířil blíž k jedné z beden. Byla otevřená — ne dokořán, jen nepatrně, ale to nepatrné zničilo jakýkoli pocit bezpečí. Dřevěná stěna byla vyboulená směrem ven. Jako by se uvnitř něco snažilo nadechnout.

Kamera ještě zaostřila — a v tu chvíli obraz zmizel.
Ne záblesk.
Ne přerušení signálu.

Jen absolutní tma.
Jako když někdo zevnitř položí ruku na čočku.

Hodiny jsme se pokoušeli spojení obnovit. Marně. Až k večeru se geolog vrátil do tábora, bledý jako někdo, kdo právě viděl vlastní chybnou teorii rozpadnout se v prach.

„Podíval jsem se na satelitní snímky posledních pěti let,“ řekl. „Ta šachta tam… nebyla.“

„Jak nebyla?“

Podal nám tablet.
Na všech snímcích — jen obyčejný travnatý svah. Žádný vstup. Žádná stopa po těžbě.
Nic.

„Objevila se teprve včera,“ dodal tiše. „Jako by… vyrostla. Nebo se vrátila.“

Ten poslední výraz se vznášel ve vzduchu jako něco zakázaného. Vrátila.
Jako by to místo nebylo nalezeno — ale probuzeno.

Noc padla rychle. A spolu s ní i první zvuky.
Nejprve hluboké kovové škrábání.
Potom táhlý praskot — zvuk něčeho obrovského, co otevírá víko, které nemělo být nikdy otevřeno.

Vyrazili jsme ven.
Pahorek nad šachtou… se hýbal. Ne hroutil — zvedal.
Země se nafukovala jako plicní tkáň, která po mnohaleté pauze poprvé nasává vzduch.

Bedny.
Spirála.
Ta nesmyslná přesnost.

Došlo nám to.
Nebyl to sklad. Nebyly to kontejnery.

Byly to schránky.
Obaly.
Skořápky po něčem, co si přestalo hrát na spánek.

Když technici později obnovili poslední sekundy záznamu, někteří odmítli pokračovat v práci. A není divu.

Obraz se třese.
Spirála se vlní, jako by se hýbala sama.
Stín mezi bednami už není stín — spíš sloup temnoty, v němž se rýsují postavy, které nikdy nechodily po tomto světě.

Pak obraz praskne v černé pruhy.
A ve středu se objeví… tvář. Nebo alespoň něco, co ji připomíná. Bez očí. Bez úst. Jen s jedním jediným výrazem, který člověk cítí až v kostech:

„Přišli jste příliš brzy.“