Vzduch se tam chvěje jako nad rozpáleným asfaltem — nejdřív to svádíš na světlo, možná na odraz, ale čím déle na fotografii zůstáváš, tím víc máš pocit, že tě někdo sleduje. Úsměvy působí stejně, řetízky visí jako tenké linky mezi dvěma světy… a jen jedna — ta označená červeně — do toho rytmu nezapadá. Její pohled není náhoda. Působí jako varování.
Ale před čím?

Když si snímek přiblížíš, zjistíš něco zvláštního: ona se nedívá do objektivu. Dívá se skrze něj. Míjí tebe, míří někam za tebe, do prostoru, který tvé oči neznají. V jejím výrazu není strach, jen unavená jistota člověka, který se snažil varovat už tolikrát, až se naučil mlčet.

Ostatní tváře jsou si podivně podobné. Linie brady jako přes kopírák. Pleť s jedním jediným odstínem. Vlasy, které vypadají, jako by byly vygenerované z jediné šablony. Rozdíly tak malé, že člověku začíná být nepříjemně — jako by nešlo o lidi, ale o verze jednoho a téhož modelu.
A ty úsměvy… nepřirozené, tenké, bez tepla. Jako masky nalepené na něco chladnějšího.

Pak si všimneš další věci. Na jednom z detailů visí řetízek pod jiným úhlem než na plném snímku. Jako by byl v pohybu. Jenže to je fotografie. Zastavený čas. Nic se tam hýbat nemá. A přesto máš pocit, že sleduješ stopu po něčem, co se pohnulo těsně předtím, než byl snímek uložen.

Stíny pod jejich nohama také nesedí. Tvar sedí, ale délka ne. Jako kdyby každý kus obrazu měl vlastní světlo. V jediném snímku to nedává smysl.
Pokud tedy mluvíme o snímku.

V té chvíli začneš v hlavě slyšet kovový zvuk. Velmi slabý, jako tiché cinknutí řetězu o beton. Mozek si vymýšlí doprovod, aby utišil nejistotu — a přitom ji jen prohlubuje. Pocit, že tě někdo pozoruje, už nejde ignorovat. Stoupá, tlačí se do zad, jako by se k tobě někdo neviditelný nakláněl.

Otočíš se.
Nikdo tam nestojí.

Ale na fotografii… je najednou o jednu ženu méně. Ta červeně označená zmizela. Zůstalo po ní prázdné místo, do kterého se pohled vtahuje jako do otvoru ve zdi.
Jako by ji někdo ze snímku vymazal.
Nebo odvedl.

A v tu chvíli tě napadne nepříjemná otázka:
co když nechtěla varovat?
Co když ukazovala cestu ven?

Vzduch kolem obrazovky ztěžkne. Šepot ticha se mění v tlak. A pak si všimneš něčeho posledního, sotva viditelného: v rohu monitoru se objevila nová linka. Velmi tenká, téměř průhledná.

Obrys, který tentokrát nepatří žádné z žen.
Pomalu obkresluje tebe.