Na spodní části náhrobku se zalesklo cosi jemného, téměř neviditelného. Naklonil se blíž a v tu chvíli mu srdce vynechalo úder.

V kameni byly škrábance. Ne náhodné, ne chaotické — až podezřele rovné, jako by je někdo vyryl nehty v posledním zoufalém pokusu něco sdělit.
Tři písmena.
Tři křivé, roztřesené tahy.

Dotkl se jich prsty. Kámen byl ledový, téměř nepřirozeně. A kdyby šlo jen o vandalismus, nic z toho by nedávalo smysl… jenže u paty náhrobku ležel čerstvý otisk boty. Malý, ženský. A až příliš povědomý.
Stejné boty nosila jeho snoubenka. Lehké, tiché, „aby její krok nebylo slyšet“, říkávala.

Mráz mu přeběhl po zádech.
Je pět let mrtvá.
Ale stopa — je dnešní.

„To není možné,“ zašeptal, jako by tím mohl zlomit realitu, která se mu vysmívala.

A přesto… staré šepoty, které slyšel ještě před zatčením, se mu začaly vracet. Že pohřeb probíhal narychlo. Že rakev přišla pozdě v noci. Že on sám ji poslední den neviděl. A že lékař, který podepsal úmrtní list, náhle zmizel.
Nesmysl, říkal si tehdy.
Ale teď?

Znovu se podíval na škrábance. Nedokončené slovo. Jen první část:

„NE…“

Co chtěla říct? Nevěř? Nehledej? Neodcházej?

Vítr znovu zašustil větvemi a on se polekaně otočil. Zdálo se mu to, nebo se mezi hroby někdo pohnul? Vzduch zhoustl, jako by čekal na jeho další krok.

Ustoupil, aby viděl celou desku — a tehdy si všiml detailu, který převrátil jeho svět vzhůru nohama.

Datum smrti.

Tuhle datum nosil v hlavě jako jizvu.
Ale na náhrobku stálo jiné.
O dva roky pozdější.

Zalapal po dechu.

„To už je nesmysl! To je chyba?“ vykřikl, skoro až zoufale, a rozběhl se zpět ke hřbitovnímu správci.

Stařec tam stál, jako by věděl, že se vrátí. Jeho oči byly příliš klidné na to, co mělo přijít.

„Na desce… je jiné datum,“ vyhrkl. „To někdo změnil? To má nějaký důvod?“

Správce si povzdechl. Dlouze, unaveně, skoro provinile.

„Protože ji pohřbívali dvakrát.“

Ta věta dopadla těžší než zemina na rakev.
Mladík ustoupil o krok, jako by ho někdo udeřil.

„Jak… dvakrát? Co to znamená?“

Stařec sklopil oči.

„Poprvé ji pohřbili, když jste si všichni mysleli, že je mrtvá. Podruhé… když ji skutečně našli. Nemějte na mě těžké srdce, já jen kopu jámy. Neptám se.“

Mladíkovi se rozklepaly ruce.

„Kde ji našli?“ hlas se mu zlomil.

Správce pozvedl zrak, tentokrát přímo do jeho očí.

„Ne tady. A ne… mrtvou.“

Všechno v něm se sevřelo. Všechna léta bolesti, vzpomínek, zlomených představ — najednou nic z toho nebylo jisté.

„Chcete říct, že žila?! ŽILA, zatímco já… byl tam?!“

Stařec neuhn ul.

„Já nic říkat nechci. Jen vím, že u jejího hrobu se objevují stopy. Ne poprvé. A ty škrábance… taky ne.
A víte, co je nejhorší?“
Naklonil se blíž, skoro jako důvěrník.
„Na kameře, která hlídá tenhle úsek, se občas objeví silueta. Žena. Podobná jí. Ale pokaždé, když chci záznam uložit… zmizí. Jako by tam nikdy nebyl.“

Mladík se otočil zpět k náhrobku. Teď už to nebyl kámen. Byla to brána. A ta nedokončená písmena byla jako volání zpod země.

NE… vrať se?
NE… otevírej?
NE… nebo…?

V tom okamžiku zaslechl hluboko pod sebou tichý, dutý zvuk. Ne jako pohyb kořenů.
Spíš jako něco, co se snaží dostat ven.

A on pochopil:
před pravdou neutekl.
Pravda si našla jeho.