Když ji vytáhla na světlo, jako by se něco v místnosti stáhlo. Malý, nenápadný předmět — ale měl v sobě zvláštní tíhu, která mi okamžitě zchladila krev.
— Viděl jsi to někdy? — zeptala se tiše.
Ten tón mě zneklidnil víc než samotná věc.

Táta měl zásuvky uspořádané jako vitrínu. Žádné náhodné předměty, žádný chaos. A přesto tam leželo něco, co tam prostě nepatřilo. Hladké, kovové, s jemnými škrábanci, které vypadaly spíš jako rytiny vytvořené ve spěchu.

Když jsem se podíval blíž, žaludek se mi stáhl.
Na jedné straně byly vyryté… písmena.
Křivé, roztřesené.

A tvořily moje jméno.

Mamka zbledla.
— Proč je tam… zrovna tvoje jméno?

Dobrá otázka. A nepříjemná.
Ale než jsem stihl odpovědět, všiml jsem si ještě něčeho.
Na boku předmětu byl malý výstupek, téměř neviditelný.
Když jsem na něj zatlačil, ozvalo se krátké cvaknutí — a z tenké štěrbiny se vysunul úzký proužek papíru, skoro jako filmový pás.

A na něm… fotografie.
Černobílá. Zrnivá.
Táta na ní vypadal úplně jinak, než jak jsme si ho pamatovali.
Zděšený. Doslova zkamenělý strachem.

A vedle něj — ta samá věc, ale o něco větší.
A měla ještě jeden výstupek. Ten, který na té naší chyběl.

Něco mi projelo páteří, jako kdyby mi někdo sáhl na záda ledovou rukou.
Mamka šeptla:
— Otoč to.

Na zadní straně byl krátký vzkaz. Tři slova.
Tátův rukopis. Nešlo si to splést.

„Neotvírej druhý.“

Druhý… co?
Druhý kus? Druhý mechanismus? Druhou část pravdy?

Srdce mi bušilo jako zběsilé, když mamka ukázala do zásuvky.
— Podívej… tam něco je.

A opravdu. V hloubce zásuvky ležela malá tmavá krabička.
Těžká. Téměř černá.
A na jejím víku — stejné rýhy jako na tom předmětu.

Rýhy tvořily číslo: 2.

V tu chvíli mi došlo, že táta neschoval jen nějaký tajemný předmět.
On schoval varování.
A možná i důvod, proč od nás odešel tak náhle… a bez vysvětlení.

Natáhl jsem ruku ke krabičce. Prsty se mi třásly, ale stejně jsem pokračoval.
A právě ve chvíli, kdy víčko začalo povolovat, mě zasáhlo jasné uvědomění:

Tátovo varování jsem porušil už dávno.
Protože pravdu chci slyšet — i kdyby měla rozbít všechno, co jsme až doteď považovali za jisté.

A někde hluboko v sobě jsem se jen tiše zeptal:

Čeho se bojím víc? Toho, že nic neobjevím… nebo toho, že se ukáže, že měl táta pravdu?